Cesta do hlubin - část první

Mé první zkušenosti s přístrojovým potápěním se datují někam k létu 1997, kdy nás, coby bandu suchozemských krys, v rámci potápěčského zájezdu, vzalo pár dobrých duší na milost a dalo nám okusit jaké to je, vydržet pod hladinou déle než na jeden nádech. Jak jsem se později dočetl v příručce potápěčské asociace PADI, na svůj první nádech pod vodou prý člověk obvykle nezapomene. V mém případě to platilo stoprocentně – jelikož jsem šel jako jeden z posledních ze skupiny, v lahvi nepřipojené k SPG mezitím došel vzduch, což nováčka v třímetrové hloubce mírně rozhodí. Na pár let jsem si tak dal s potápěním pauzu.

Průlom v podvodních průzkumech nastal až v únoru loňského roku, kdy jsme se po více než měsíci v Mexiku rozhodli díky covidové situaci zůstat ještě o dva týdny déle a začali s hledáním nějakých těch  „must see“ atrakcí na Yucatánu. Jednou z nejlépe hodnocených bylo muzeum podvodních soch v Cancúnské zátoce, kterých člověk na poměrně velké ploše nalezne na čtyři stovky. Jelikož se ale nacházejí přibližně v desetimetrové hloubce, jevila se možnost ponoru s přístrojem jako nejatraktivnější. 

I tohle lze najít v Cancúnu pod vodou

Po krátkém výcviku v bazénu vyplouváme vstříc oceánu a už pár minut strávených pod hladinou naznačí, že se i v pozdním věku může člověk jako já pro něco až dětsky nadchnout. Oba ponory utekly jako voda a já jen zalitoval, že už nemám dostatek času na získání licence. Myšlenka na individuální podvodní průzkumy však zůstala zaseta hluboko a čekala na vhodnou příležitost k vyklíčení.

Armáda soch a první ponor po letech

Ta nastala o tři týdny později, kdy mě další útěk z covidária zanesl na Kanárské ostrovy. Na práci toho tehdy moc nebylo a jelikož mě všechny místní MMA gymy odmítly z důvodu absence rezidenčního pobytu, začal jsem přemýšlet co s volným časem. No jasně – konečně se naučím potápět! Krátká konverzace s místní školou 7 Mares přinesla své ovoce. Prý se mám během čtyř dnů naučit teorii a po Velikonocích jdeme do akce. Inu, ve svých pubertálních letech jsem jako student příliš nevynikal a ani tato zkušenost neměla být výjimkou. Večer před prvním ponorem tak koukám na první lekci a s pocitem, že „už jsem se přece potápěl, tak to musím zvládnout“ pokojně usínám.

Když mi následující den Sergio naznačí, že si mám připojit regulátor, zkontrolovat „chobotnici“ a SPG a odpovědí jsou mu jen dva otazníky v mých očích, začíná mi docházet, že to bez teorie asi opravdu nebude až taková sranda. První výcvik v klidné zátoce díky bezbřehé trpělivosti mého sensei nějak zvládneme, ale od tohoto momentu jsou další tři dny ve znamení ponorů ráno a učení do pozdních večerních hodin.

Intenzita ne nepodobná zkouškovému období však nakonec přináší své plody, a i neohrabaná mořská okurka jako já se může začít pyšnit certifikací Open Water Diver, která opravňuje k samostatným ponorům do hloubky osmnácti metrů. Celý výcvik se odehrál v malebné zátoce Tufia, přibližně půlhodinku jízdy z hlavního města Las Palmas. Lokalita je to překrásná – menší podvodní jeskyně, zvědavé chobotnice, čiperné sépie, a hlavně úžasná viditelnost na nejméně dvacet metrů. Pokud se náhodou ocitnete poblíž, určitě se ozvěte Sergiovi, který se svým stoickým klidem a trpělivostí naučí potápět opravdu každého, ty zkušenější pak jeho milá manželka protáhne nejkrásnějšími podvodními místy na celých ostrovech.

První ponor coby certifikovaný žabí muž

Že se tenhle nově nabytý koníček začne velmi rychle vyplácet jsem měl zjistit poměrně záhy. Mé další cestovatelské kroky se totiž z nejrůznějších důvodů obrátily směrem k Panamě, nepříliš populární turistické destinaci, zvláště v počínajícím období dešťů. Pokud jste sledovali Narcos, možná vám utkvěla v paměti scéna, kdy sedí Pablo se svými kumpány v panamském pětihvězdičkovém exilu a znechuceně pronese: „To jídlo se nedá žrát!“ Mohu zodpovědně potvrdit, že ani po čtyřech dekádách se prakticky nic nezměnilo. 

Co tedy dělat v zemi, jejíž metropole připomíná město duchů zkřížené se slumem, vrcholem místního gastra je smažený puk slepený z jakési neidentifikovatelné hmoty a cesta do sousední atraktivnější Kostariky je kvůli covidovým opatřením příliš komplikovaná? Správně – čas na potápění. Pokud není dobře na souši, existuje šance, že bude lépe pod hladinou.

Vydáváme se proto do Santa Cataliny, vesničky přiléhající k národnímu parku Cohiba, který je považován za jednu z nejatraktivnějších podmořských lokalit v Jižní Americe. Volíme služby Panama Dive Centra, které provozuje sympatická německá majitelka. Zároveň s úlevou zjišťujeme, že přijímá platby také v eurech, protože hádejte co – v celé zemi je pouze několik směnáren (asi pět!) v hlavním městě (a ty byly v době našeho příletu v neděli zavřené)! Důvod je pro to jednoduchý – místní měna balboa je povahou spíše virtuálního charakteru, protože (zcela náhodně!) kopíruje kurzem 1:1 americký dolar. Drtivá většina turistů se pak rekrutuje z řad občanů USA, takže kdo by takový nesmysl jako směnárnu potřeboval, že ano.

Z neznalosti poměrů (a také optimismu vůči pevninské Panamě) volíme pouze jednodenní výlet do národního parku se třemi ponory. Celý den pak vše vychází na jedničku – osamělé tropické pláže, dobrá viditelnost a hlavně neuvěřitelně bohatý podmořský život. Kromě nepřeberného množství ryb potkáváme také metrového humra, želvu a hlavně prvního žraloka (white tipped reef shark)! Vypadá to, že má tahle země konečně co nabídnout.

První žralok! 

Naším dalším cílem se totiž stává ostrov Bocas del Toro – nejvyhlášenější potápěčská lokalita v zemi. Nutno podotknout, že díky tomu láká spoustu turistů a ti zase příjemně narušují místní gastronomický status quo, takže jsme se konečně taky slušně najedli (RIP smaženej puku!). Novým domovem pro pár následujících dnů se nám stane Bocas Dive Center – potápěčská škola s vlastním (tematicky zaměřeným) hotelem a skvělým zázemím. Tady padne také zásadní rozhodnutí pro posun v mé podvodní „kariéře“ – certifikace na Advanced OWD. Krom toho, že vás naučí pár nových věcí, po úspěšném absolvování kurzu se můžete začít potápět samostatně až do hloubky čtyřiceti metrů! To byla výzva, kterou jsem si nemohl nechat ujít. 

Centrum na Bocasu bylo zatím asi největší, které jsme při cestách navštívili. Disponuje vlastní lodí, a kromě mnoha atraktivních lokalit nabídne v rozumném dosahu také možnost potápění k vrakům lodí, a dokonce vlastnímu vraku letadla! Průvodcem nadcházejícího kurzu se mi stává zkušená a poněkud extrovertní instruktorka Kelly ze Skotska. Po první hodině začínám tajně doufat, že nekonečný proud slov na souši vystřídá klid pod vodou, ale chyba lávky! Kelly si totiž bere plastovou tabulku, tužku, a tak můžeme v naší poněkud jednostranné konverzaci pokračovat i pod vodou. 

Když si introvert najde svýho extreverta, je to láska na první pohled ;)

V rámci povinných kurzů začínám s Peak performance buyoancy. Celá taškařice spočívá v tom, že nám postaví na dně v patnáctimetrové hloubce malou opičí dráhu, kterou máme za úkol s, rovněž poněkud extrovertním, kolegou Samem z USA absolvovat. Zatímco Američan vypadá, že byl v moři počat a nejspíše i vyvrhnut, má pohybová ladnost připomíná spíše raněného tuleně. 

Dalším povinným minikurzem se stává podvodní navigace, zejména pak práce s kompasem. Okamžitě se mi vrací nepěkné vzpomínky na hodiny přírodovědy v páté třídě, kdy jsem se snažil tento ďábelský přístroj ovládnout poprvé. A aby toho nebylo málo, finální přezkoušení je naplánováno v rámci nočního ponoru, při kterém, jak správně tušíte, je skutečně vidět úplný kulový. Dobrá věc se nicméně podařila, ve zdraví a temnotě nacházíme cestu k vraku i zpět já i divnoamík (seriózně – kdo jede dobrovolně studovat na Erasmus do BRNA?!), a tak zbývá absolvovat jen poslední moduly.

V rámci Deep dive, jak už název napovídá, se podíváme opravdu hluboko, v mém případě do nějakých 27 metrů. Abychom se na dně nenudili, rozdává nám Kelly tabulky s různobarevnými políčky, ke kterým máme dopsat barvu, kterou vidíme. Jednou ze zvláštností podvodního života je totiž skutečnost, že s přibývající hloubkou se zmenšuje barevné spektrum, jinými slovy prostě víc a víc barev přestáváte vnímat. Sice mi všechno připadá jako padesát odstínů šedi, ale kupodivu pár políček trefím správně. Pak už následuje poslední ponor zaměřený na prohlídka vraků, ze kterého se odnáším především jeden zásadní poznatek – neztratit se. Tedy ne, že by se mi to v budoucnu příliš dařilo, ale o tom někdy příště.

S čerstvě nabytým certifikátem opouštíme Bocas a míříme vstříc naší poslední panamské podvodní destinací – Portobela. Zátoka necelé dvě hodiny cesty od hlavního města připomíná během pracovního týdne spíš ospalou díru, a tak jsme rádi, že nacházíme centrum Golden Frog vedené svérázným majitelem Reyem. Menší podsaditý čtyřicátník nás vítá perfektní angličtinou, kterou si, spolu s manželkou, přivezl po jedenácti letech pobytu ve Státech. Že mu prakticky neustále na lodi, jak později zjistíme, hraje známý hit Lennyho Krawitze „American woman (stay away from me)“, je prý dílem náhody.

Začínáme zkoušet vybavení, plánujeme časový rozvrh a vtom se Rey bezelstně zeptá: „Nechtěl by sis zkusit harpunu?“ Okamžitě se ve mně ozývá vnitřní Janek Rubeš, který samozřejmě ví, že zabíjení zvířátek je špatné, následně ale převáží zvědavost. „Jasně, co tady lovíte,“ odpovídám. „Perutýny. Tady je to invazivní druh bez přirozených predátorů a vláda nám za každý kus dává peníze,“ odvětí Rey. Po těchto slovech dostává pacifistická část mého já těžké KO, se zábleskem v očích beru vraždící nástroj do ruky a začínám na souši trénovat.

Perutýni, neboli lionfish jsou v Panamě skutečný problém. Jedná se o neobyčejně drzou jedovatou rybu, která sežere, na co přijde (během pár týdnů je schopná zlikvidovat až 80% korálů) a navíc se neuvěřitelně rychle množí. Do místních vod se dostala pravděpodobně díky akvaristům, které sice uchvátil její atraktivní vzhled, ale zároveň je po čase přestalo bavit koukat, jak zbytek života v akváriu mizí. 

Vyrážíme pod vodu a harpuna spravedlnosti se poprvé pouští do akce. K rybě se musíte přiblížit na minimální vzdálenost, a i přesto nemá začátečník jistotu, že ji úspěšně trefí, jak si brzy mnohokrát ověřím. Na druhou stranu ovšem perutýna skutečně nechcete naštvat, jeho jedovaté ostny totiž slabší jedince mohou v krajním případě zabít. Po několika neúspěšných pokusech se nicméně technika střelby zlepšuje a na konci prvního ponoru počítám tři ulovené kousky. 

Toho večera panovalo v perutýnních rodinách nezvyklé dusno...

Druhý den nás má doprovodit, dle Reyových slov, pár kamarádů z armády, což v praxi znamená, že k nám uprostřed oceánu připluje vojenský člen plný zakuklenců z místních speciálních jednotek, jeden s masivní harpunou přeskočí na naši loď a společně jdeme pod vodu. Tentokrát se daří mnohem lépe, zanedlouho hlásím dokonce pět ulovených invazivních kusů. Problémem s potápěním nicméně bývá, že vám čas dole utíká hrozně rychle. Pokud navíc děláte něco zábavného a fyzicky náročného, snadno se dostanete do situace, kdy ztratíte přehled o konzumaci vzduchu. Následně pak v patnácti metrech s hrůzou koukáte na ručičku SPG, která signalizuje posledních 10 barů v lahvi (pro bezpečný ponor byste měli končit s padesáti). Rey mi však podává otcovsky svůj „octopus“ a společně pomalu vyplouváme zpět na hladinu.

Příslušníci panamských speciálních jednotek si závistivě fotografují úlovky chrabrého Čecha 

Přestože je Panama jednou ze zemí, kam bych se dobrovolně asi nevrátil, pokud jednou změním názor, bude to určitě kvůli Reyovi a jeho centru na pobřeží Portobela. Potápění se ním byl totiž podobný zážitek, jako byste se vydali na moře o víkendu s tátou nebo starším bráchou. Jen si příště před armádními zakuklenci plánuju lépe bránit ulovenou kořist, prej se z perutýnů dělá vynikající céviche. 

V zemi krále Idiho

Afrika – poslední kontinent, který mi ve sbírce chyběl (kromě tý zmrzlý jebky, ano). Po cestovatelsky nepříliš atraktivním roce 2020 jsme tak sáhli po první možné šanci zmizet tímhle směrem. Původní plán počítal s návštěvou Namibie a Botswany, ale ztroskotal na omezeních kvůli covidu. Druhá verze vypadala nadějněji, dokonce jsme se dostali k zakoupení letek do Tanzanie, které nicméně Turkish Airways obratem ruší. Finální, a vlastně jediná možná, volba tak padla na Ugandu.

Absolvujeme kolečko testování na Covid, očkování proti žluté zimnici, nekonečné kontroly na amsterdamském Shipholu, ale nakonec skutečně přistáváme začátkem ledna na slavném letišti v Entebbe. Hotel, pár piv a spánek, protože hned následující den ráno nás čeká třistakilometrový přejezd směrem na sever k Murchinson Falls. 

Pán z půjčovny dorazí ráno agilně o hodinu dřív a my si můžeme přebrat dvacet let starého offroadového krále japonských silnic – Land Cruiser TX. Vyrážíme z hotelu a hned po prvním kilometru nás Google maps posílají do míst, že kterých by se ani tohle monstrum nemuselo vrátit živé. To, co se zdá být na mapě jako běžná ulice, vypadá totiž ve skutečnosti jako odlehlá ulička Stalingradu léta páně 1943. 

Jedna z těch lepších cest. 

Naštěstí se nám daří z Entebbe poměrně rychle vymotat a míříme dále na sever. Cesta je kvalitní, asfaltová (nebude dlouho, pozn. red.), a tak si i s tímhle monstrem, u kterého má člověk pocit, že chce každé kolo vyrazit jiným směrem, troufnu na předjíždění. Jenže tady nastává první problém. Při dosažení kritické stokilometrové rychlosti motor umírá, ručička tachometru klesá a s ní i naše nálada. Land Cruiser nám chcípnul uprostřed divočiny, ale naštěstí stále na jednom z hlavních tahů. 

Zhruba za hodinu přijíždějí na motorce mechanici a z motoru máme zanedlouho slušné puzzle. Také se poprvé seznamujeme s termínem „african time“, když se z původní půlhodinky stávají hodiny tři. Mezitím se u našeho neštěstí scházejí snad všechny děti z místní vesnice a upřeně nás pozorují. Velmi pravděpodobně jsme totiž nejzajímavější atrakcí posledních několika let. 

Do západu slunce zbývají necelé dvě hodiny, což je přesně doba, která nám teoreticky stačí na dojezd do cílové destinace, ale také čas, po který nám ještě platí pojištění auta, protože v Ugandě je řízení v noci zakázáno. Místní po setmění totiž jezdí buď vožralí, bez světel, případně kombinují obojí, což si zanedlouho také ověříme. Vjíždíme do Masindi, našeho dnešního útočiště, překonáváme první retardér a… Ano, auto umírá znovu! Za pomoci podnikavého pána, který si za své služby řekne o dolar, jej odtlačíme do škarpy, nahazujeme krosny na hrb a poslední dva kiláky jdeme pěšky za překvapivých pohledů většiny místních obyvatel.

"I'd walk 500 miles and I'd walk 500 more..."

Ráno už nás nicméně čeká přistavená nová kráska – Land Cruiser V8. Stáří podobné jako u kusu předchozího, ale jízdní dojem nepoměrně lepší. Vstup do parku naštěstí nekomplikují složité covid procedury – tady v tom sudu si umejte ruce, změříme vám teplotu a běžte. Za chvíli se před námi rozprostřou Murchinson Falls, údajně nejsilnější vodopády světa. Místní informace bych nicméně bral trochu s rezervou, protože je údajně objevil sir Samuel Baker poté, co zachránil svou ženu na trhu s otroky ve Střední Evropě v polovině 19. století. Malou rešerší posléze zjišťujeme, že se nicméně jednalo o jakési městečko v Rumunsku, které bylo tou dobou součástí Osmanské říše.

Murchinson Falls a vodopád s duhou.

Naše další cesta vede do Kibale, překrásného národního parku kde, slovy klasika, končí asfalt a začíná zábava. Azyl nacházíme u skotského imigranta Garryho, který se svou ženou v místních kopcích vybudoval krásné bungalowy a pomáhal nám zorganizoval místní túry. První z nich nese název „community walk“, což zahrnuje procházku po místní vesničce a okolí s průvodcem a spíš než jako kdovíjaký zážitek to bereme za příspěvek místním. Mladý průvodce nám ukazuje, kde mají slepice, kam chodí krávy na pastvu a že Silvestra slaví tím, že zabijí slepici a vyprávějí si příběhy, na rozdíl od bohatých lidí z měst, kteří pořádají ohňostroje. Také se dovídáme, že vybudování 1+0 z bláta je prvním krokem, kdy se z chlapce stává muž a může se osamostatnit od své rodiny. Jako výraz vděku za své služby dostává dvacet dolarů a náměstek adoptuje jeho chodeckou hůl, kterou si onen nešťastník zapomenul v našem autě.

Teenagerovské hnízdečko lásky a náš průvodce, toho času ještě stále vlastník vycházkové hole.

Druhé dobrodružství nás přivádí do šimpanzí kolonie uprostřed džungle, kterou nás provází neohrožená rangerka se samopalem. Pozici rangerů tady zastávají v drtivé většině ženy a zvládají to opravdu bravurně. Po pár stech metrech chůze se přiblížíme tlupě několika desítek šimpanzů, kteří nás v lepším případě ignorují a procházejí kolem v bezprostřední blízkosti, ale v tom horším své antipatie dají nepokrytě najevo, což někteří z naší výpravy odnesou nejprve šrámem po hozené větvi, a nakonec také monoklem po přesně zacíleném letícím fíku. 

"Sssup, bro?!"

Dojmy po prvním týdnu by se tak daly shrnutou zhruba takto: Cesty, pokud se tak vůbec dají nazvat, vyžadují notnou dávku tolerance, představivosti a improvizace. Lidi jsou fajn a oproti předpokladům nevyžadují pozornost ani peníze. Děti u cesty se baví buď proháněním obruče, případně plaše koukají, ty extrovertnější pak mávají s pokřiky „Hello“, „How are you“ nebo „Give me money“. Musím nicméně vyzdvihnout zhruba tříletou holčičku, která se zapojila do produkce místního HDP opravdu brzy a se zhruba dvaceticentimetrovou kudlou u cesty celé odpoledne osekávala banány. Ty mimochodem tvoří základ nejpopulárnějšího místního pokrmu Matoke, ke kterému se však více raději rozepisovat nebudeme.  

U nás se bojíme pustit dítě samotné na hřiště. Mezitím v Africe...

Velikonoce v Libanonu

K návratu po dvou letech na Blízký východ v zásadě přispěly dvě náhody: dostupný přímý let z Prahy a 41 stupňová vedra v Indii, která byla původní cílovou destinací. Volba tedy padla na Libanon - zemi, o které jsem toho příliš nevěděl a kterou jsem znal hlavně díky dvěma nejslavnějším rodákům: Klingerovi a Mie Khalifa. Očekávání tedy nebyla zpočátku nikterak velká, maximálně zkouknout pár památek a užít si slunečného počasí.

Přistáváme uprostřed noci v Bejrútu a po krátkém smlouvání s místní taximafií frčíme do našeho útočiště v Hamře, poměrně živé čtvrti kousek od Downtownu. Hned ráno zjišťujeme pár překvapivých informací. Například že vkus průměrného libanonského hotelového designera je velmi podobný tomu, co zanechávají ruští majitelé nemovitostí v Praze. Také, že Libanon není vůbec levná (a zvláště v Bejrútu) ani chudá země. Že se domluvíte prakticky s každým anglicky nebo francouzsky. No a taky že počasí tady může být výrazně horší než v Praze, když vyberete správný termín.

Člověk si tady připadá jako v pohádce. Jen se nemůžu rozhodnout, jestli spíš Tisíc a jedna noc, nebo Krása nesmírná. :-)

Dozvuky občanské války jsou v Bejrútu přítomné na každém kroku. Ať už v podobě "oficiálních" památníků dole, nebo rozstříleného hotelu Holiday Inn, který se stal symbolem patnáctiletých bojů v centru města.

Když si následujícího dne půjčujeme Kiu Sportage (zlatý korejský ručičky), ještě nemáme ani tušení, že v zemi o velikosti Středočeského kraje, najezdíme skoro tisíc kiláků. Naše první cesta vede do Byblosu, údajně druhého nejstaršího města na světě. Na cestovatelských fórech si můžete přečíst spoustu varování týkajících se místní dopravy, ale kdo už někdy řídil v Gruzii, toho libanonské zvyky nepřekvapí. Jede se na plynulost, přednost se moc neřeší a v zásadě všichni akceptují prastaré pravidlo o silnějším psu. 

Řidiči BMW M-series jakéhokoliv stáří a Kia Picanto jsou na místních silnicích ti nejhladovější. 

Počasí nám, jak už bylo zmíněno, zpočátku příliš nepřálo. Vydali jsme se tedy otestovat pohostinnost místních restauračních zařízení. Libanon je jedna z mála „muslimských“ zemí, kde celkem v pohodě seženete alkohol. Pivo sice prodávají jen po třetinkách a chuťově není nic moc, ale kdo byl někdy na dovolené v Řecku, nepozná rozdíl.  Příjemným překvapením, na které se rychle a dobře zvyká, je přítomnost různých oříšků, nakládané zeleniny a luštěnin, které dostanete skoro všude zdarma v rámci přivítání. Pak si teprve můžete objednat a když už máte pocit, že se do vás nic nevejde, přinesou vám mísu ovoce jako pozornost podniku. 

Z cyklu "Nemám velký hlad, dám si jenom humus".

Z cyklu "Děkujeme za návštěvu a tady jsme si dovolili malou pozornost podniku". 

Libanonská kuchyně vůbec stojí za pozastavení. Obsahem není výrazně odlišná od sousedů v Jordánsku nebo Izraeli, takže i zde seženete prvotřídní falafel, humus, šašliky na sto způsobů, ale třeba také populární kořeněné syrové maso, takovou obdobou našeho tataráku. Čím však své sousedy Libanonci spolehlivě strčí do kapsy, je úroveň služeb, která patří k tomu nejlepšímu, co jsme na našich cestách zažili. Pohostinství tady zjevně má velkou tradici a možná i díky tomu, že země není úplně zaplavená turisty, je úroveň služeb opravdu skvělá. Mimochodem, když už nějakého toho turistu potkáte, na devadesát procent to bude Francouz. Zlí jazykové  poznamenávají, že je to nejspíš proto, že se jedná o jednu z mála zemí, kde se domluví. 

Jelikož se začíná počasí zlepšovat a na slunném pobřeží teploty atakují pětadvacetistupňovou hranici, nastává čas vypít poslední kávu v místním Yacht klubu (který je specifický tím, že před ním nekotví jediná loď), prohlédnout si udivené pohledy místních zbohatlíků, když zjistí, že opravdu nejsme Rusové vracející se ze Sýrie, ale prostě dva týpci, co si pronajali auto a vyrazili na Blízký východ, a odebrat se do hor. Ty začínají už pár minut jízdy směrem do vnitrozemí. Nadmořská výška pomalu stoupá, což se nedá úplně říct o okolní teplotě, která se postupně ustálí na nějakých pěti stupních. Inu, ideální podmínky na procházku cedrovou rezervací. Mimochodem, zdejší stromy jsou dle některých odhadů staré 1500 – 2000 let, čili teoreticky ještě mohou pamatovat jednoho šikovného klučinu z nedalekého Nazaretu. 

Obilí zlátne, políčka řádně obdělána... Až na ten sníh!

Že se budu koncem dubna procházet na Blízkém východě ve sněžnicích by mě teda ani ve snu...

Na druhý den se přesouváme do Mleety – rozlehlého přírodního „muzea“ uprostřed hor, které postavil Hizballáh jako připomínku svého vítězství nad izraelskou okupací (oficiálně užitý termín, jinak samozřejmě záleží na tom, která strana konfliktu je vám sympatičtější). Po zhlédnutí krátkého propagandistického filmu se přesouváme k venkovní expozici, jakési bizarní koláži složené z ukořistěných izraelských zbraní, tanků, letadel a další techniky. Na závěr nás ještě čeká tajemná budova s nápisem „Simulator“. Vcházíme to temné místnosti, která je jakýmsi simulátorem bojového pole a kde si můžete virtuálně „zastřílet“ připravenými zbraněmi do údolí pod vámi. K dispozici máte prakticky vše, co unesete, od samopalů po solidní RPG. S poněkud smíšenými pocity poděkujeme našim hostitelům a vyrážíme zpět na pobřeží. Ať už si o tomhle místě člověk myslí cokoliv, faktem zůstává, že místní bojovníci byli prvními, kdo dokázal vzdorovat do té doby prakticky neporazitelné IDF. 

Naše putování pak končíme opět v Bejrútu celodenní procházkou po místních pamětihodnostech. Vlastně by celá cesta proběhla úplně v klidu a to by byla trochu nuda, že.  Takže si tak kráčíme ulicemi města, procházíme kolem dalšího z řady vojenských checkpointů, kterých jsme za poslední týden a něco viděli desítky a mě, kluka chytrýho, nenapadne nic lepšího, než bezděčně vytáhnout GoPro, protože tyhle záběry by v našem dovolenkovým videu určitě neměly chybět, žejo. Inu, stalo se, co se stát muselo: hvízdnutí ze strážní věže a už k nám běží pán se samopalem, kterému se má amatérská filmařina pranic nelíbí. Odevzdáváme kameru, telefony, pasy a zkroušeně jej následujeme na místní základnu.

Moderní galerie umístěná v rozstříleném domě na Zelené linii, která na dlouhou dobui rozdělovala Bejrút na dvě poloviny. Poslední zážitek před výslechem. :-)

Tam nás předávají do rukou ustaraného týpka v triku, kraťasech a flipflopech, který vypadá trochu překvapeně, když mu sdělíme, že jsme turisti z Československa. Odemykám mu telefon a vrásky na jeho čele se ještě prohloubí: „Is this Mleeta?,“ ptá se při pohledu na fotografie a videa rozstřílených izraelských tanků? „Jasně, tam jsme byli včera,“ odpovídám nejneutrálnějším tónem, jakého jsem v dané situaci schopen. Prohlídka má galerie pokračuje, další zastávka proběhne u fotky mé maličkosti z příbramské střelnice, na které spokojeně držím v ruce kalacha. „Are you in military?“ přistane další dotaz. Trochu se začínám modlit, aby nepokračoval s prohlídkou dále, protože vysvětlovat materiály z roku 2015, kde jsem vyfocený v jarmulce u Zdi nářků v zemi, kde jsem oficiálně dvakrát nebyl, by nemuselo být zrovna jednoduché. 

"I'm not military, it's just a hobby" :-)

Naštěstí mají kluci dobrou náladu, a tak nás po pár telefonátech a ujištění, že už žádnou špionáž provádět nebudeme, v pořádku propouštějí. Jsme volní a můžeme se vydat na cestu zpět do svých kanceláří. Co říct závěrem? Libanon je opravdu fajn země, která hodně překvapila. Skvělá kuchyně, dobré víno, minimum turistů, ale především opravdu srdeční a milí lidé v křesťanské i muslimské části země.  Přál bych si, aby klid v této malé zemi v rámci možností vydržel a nemusela se opět potýkat s problémy, které řeší oba její sousedi.  

Big in Japan - druhá část

Kolem poledne přijíždíme do Matsumota, čtvrtmilionového „městečka“ v prefektuře Nagano, kde by se měl nacházet jeden z nejhezčích hradů v zemi. No, ono tady popravdě nic jiného není. Nicméně, hrad působí zvenku majestátně, takže se zařazujeme do hodinové fronty, děláme si selfíčko s místním ninjou a čekáme na vpuštění dovnitř. 

Člověk se v té frontě alespoň nenudil...

Na tomto místě bych rád podotknul, že jsem příliš mnoho japonských hradů předtím nenavštívil, ale takovou skromnost jsem opravdu nečekal. Místní sídlo totiž uvnitř nenabízí vůbec nic! Zato má poměrně dost pater, takže si šlapete třetí, čtvrté z nich a říkáte si, kdy už to začne. Protáhlé obličeje návštěvníků, kteří se vrací opačným směrem sice nevěstí nic dobrého, ale po hodinovém čekání ve frontě si prostě odmítáte připustit realitu. Tak šlapete další a další schody, až se najednou ocitnete na půdě, kde se povaluje pár starých pušek za sklem a to je prosím pěkně vše, přátelé. Inu, skromný národ.

Vynecháváme druhou nejpopulárnější atrakci ve městě – muzeum moderního umění a po krátkém šlofíku vyrážíme prozkoumávat krásy velkoměsta. Pokud máte rádi klid, ale zároveň se nechcete vzdát života ve městě, Matsumoto bude pro vás rájem na zemi.  Kolem desáté večer tady totiž nepotkáte nikoho. Brouzdáme hlavním bulvárem a najednou nás zaujme řízný punk ozývající se z domu přes ulici. Zjišťujeme, že se nejedná o přízemní restauraci, kterou se místní dědeček zrovna chystá zavřít, ale že ve druhém patře je na zhruba dvaceti metrech čtverečních regulérní punkový klub! 

Místní štamgasti nás radostně vítají, kupují panáky, z repráků duní Ramones a protože trend „fuck off school „se zjevně drží i ve zdejších punkových kruzích, dorozumíváme se většinu času pomocí Google translatoru. Po pár pivech si jeden z domorodců všímá kérky čouhající z mého rukávu. „Ty máš tetování,“ kouká na mě překvapeně. Ochotně vyhrnuju rukáv a sklízím uznalé pohledy kumpánů. „Hele, hezký, my máme taky nějaký, koukej,“ ozve se z davu a jeden z nich si začne se smíchem rozepínat košili. Po chvíli mi padá čelist k zemi – koukáme na nefalšované Yakuza full body tattoo. Tedy, tehdy si to ještě neuvědomujeme a hlášky štamgastů, že patří k Yakuze, bereme spíš jako vtípek. Než si otevřeme Wikipedii...

Tenhle kontakt se ještě jednou bude hodit.

Druhý den ráno opouštíme naše nové mafiánské kamarády a vydáváme se do Kanazawy, kde by se měly nacházet snad nejkrásnější japonské zahrady. Jelikož se mi poštěstilo už třetí den v kuse spát méně než čtyři hodiny, mám tenhle výlet tak trochu v oparu. Vlastně mi z celého dne utkvěly v hlavě dva momenty. Prvním bylo překvapení dvou holek z Tokia před naším hotelem, se kterýma jsme se dali do řeči, nad tím, že pracuju pro Dentsu. Tehdy si poprvé uvědomuju, že je tahle firma braná v Japonsku jako takové poloviční náboženství. Druhým pak byl výlet do místní vyhlášené sushárny hned vedle rybího trhu. Pravda, sushi to bylo asi nejlepší, které jsem do té doby, jedl, ovšem v podniku jste si připadali jako na seznamovacím plese hluchoněmých. Řev, který se křížil mezi hosty, obsluhou a kuchaři, byl zkrátka na mé polomrtvé já už trochu příliš.

Oukej, hezký tam byly nejenom zahrady. :-)

Nadcházející tři dny si rezervujeme pro Kyóto, bývalé hlavní město, kde je prakticky každý kámen zapsán na seznamu UNESCO a průvodce na něj doporučuje nejméně půlroční dovolenou, což nás samozřejmě nemůže rozházet, a tak poslední den stíháme také výlet do blízké Nary. Osobně mě tohle město příliš za srdce nechytlo, neustálé brodění davem turistů k památkám není úplně ideálně strávený čas. 

V životě každého muže příjde okamžik, kdy zatouží po vlastním jelenovi...

Na Kyótu je nicméně zajímavá jiná věc – veřejná doprava. Představuju si, že to bylo nějak takhle: byl jednou jeden pan král a ten měl tři syny. Na smrtelné posteli, když dělil spravedlivě své království, odkázal jednomu z nich metro, druhému autobusy a třetímu vlaky. No a ti tři už spolu v životě nepromluvili! Jinak si totiž „propojení“ místní socky vysvětlit nedovedu.

Takový ten pocit, kdy na tebe míří asi dvacet foťáků najednou.

Chlapec a jeho velemlok.

Big in Japan

Tak a je to tady - na samém sklonku našeho japonského putování jsme naskočili do špatného vlaku. Bohužel pro nás v době, kdy musíme zdolat nejdelší úsek našeho putování z Hirošimy do Tokia. Ve srovnání s naším blouděním cestou z tokijského letiště je to ale pořád docela v pohodě. To bylo tak...

Původní myšlenku podívat se do země vycházejícího slunce značně podpořily dva zásadní faktory - chybový tarif Turkish Airlines a především litr vodky vypitý kdesi v Turkmenistánu na služebce kolegou Martinem, který tak významně zjednodušil rozhodovací proces a on tak mohl lépe čelit vtíravým otázkám typu co tomu řeknou doma a v práci. 

Japonsko je známé svou technickou vyspělostí. Proto nás trochu překvapilo, že nákup Japan Rail passu probíhá tak, že si přes web objednáte voucher, který vám doručí poštou, abyste si jej na místě vyměnili za papírovou průkazku.

Japonci obecně milují papírování - před vstupem do země vyplňujeme množství roztomilých formulářů, kde se nás pomalu ptají i na velikost bot. Nakonec se nám nicméně daří proplout byrokratickým sítem, koupit jízdenku na vlak do centra a vydat se směrem k tepající metropoli

I nákup plechovky v automatu má svůj řád.

Tokio patří k největším světovým metropolím a zorientovat se v jeho dopravní struktuře chvíli trvá. Na jednom místě (Tokyo station), kam přijíždíme, se totiž potkávají příměstské vlaky, dálkové vlaky a ještě několik linek metra (které v Tokio spravují dvě společnosti, aby to bylo jednodušší). Ve výsledku nám trvá další dvě hodiny než vyřídíme lístky na vlak, seženeme bankomat, koupíme lístky na metro a konečně najdeme kuřárnu, po které kolega Martin šilhá už od Istanbulu.

Pamatujete si ještě mluvící hajzlík s tříbarevnou fontánkou ze Simpsonovic výletu do Tokia? Tak to není úplné scifi. ;-)

Nakonec všechno dobře dopadne a po necelých pěti hodinách od přistání se konečně dostáváme do hotelu, respektive na nejbližší ramenárny. Poprvé tak máme možnost ochutnat smažené plněné taštičky Gyoza a první z řady vynikajících nudlových polévek.

Procestovali jsme toho už docela dost, ale japonská kuchyně patří k nejlepším na světě.

Místo původně plánovaného výletu do Nikko vyrážíme ráno do Kamakury, menšího městečka na pobřeží s řadou chrámů. Japonci jsou opravdu mistři preciznosti a na místních zahradách je to znát. Mimochodem, přestože jsou v celé zemi asi tři koše (občas máte chuť odpadky prostě absorbovat nebo sníst, protože najím místo, kam je civilizovaně odložit, prostě neexistuje), všude je až neuvěřitelně čisto. S tím se také pojí zákaz kouření mimo vyhrazené zóny (buď lavička s popelníkem nebo kuřárna). Nicméně ve většině barů i restaurací si můžete zapálit zcela svobodně a světe div se, ono to tak kupodivu funguje. 

Chrám i se svým vyfešákovaným strážcem. Ostatně, práci tu má téměř každý.

Památek jsme si pro tento den užili dost a tak se vracíme zpět do tepající metropole. Chvíli zvažujeme, zda zapadnout do lázní na hotelu (což je překvapivě populární záležitost), ale nakonec vítězí volání nočního města. Částečně způsobeno nevraživostí místní společnosti vůči tetování, ale hlavně nechceme přijít o tyhle záběry z Tokyo Tower.

Pravděpodobně díky neblahé pověsti různých odnoží v Japonsku a jejich zálibě v tetování je kérovaným vstup do veřejných lázní zpravidla zapovězen. Takže je neuvidíte! :-)

Osvědčený koncept - Praha, Paříž, Tokio...

Taková ta noční panorámata.

Půjdem spolu do Betléma...

Svatou zemi máme procestovanou takřka celou, zbývá si jen poslechnout druhou verzi příběhu a vydat se na „druhou stranu“, tedy Západní břeh. Poměrně rozlehlé území rozdělené do několika správních oblastí s podivným statusem.

Vyrážíme v sobotu ráno. Přestože v celém Jeruzalémě panuje šabat a město je tradičně vylidněné, na východním autobusovém nádraží panuje čilý ruch. Místo je blízko arabské části města a většina autobusů zde odjíždí právě do některého z měst Západního břehu. 

Vítejte za zdí...

Biblický Betlém je od Jeruzaléma co by kamenem dohodil, cesta linkovým autobusem trvá půl hodiny a za chvíli jsme v centru města. Tradičně neodbytní taxikáři nás tentokrát sledují vytrvale a za chvíli se s jedním z nich trochu zakecáme. Velmi dobrou angličtinou nám nabízí okružní jízdu městem s prohlídkou toho nejdůležitějšího. Když kývneme, hbitě nás předává kolegovi, který je právě „na řadě“. Náš nový průvodce Mohamed otáčí svou zasloužilou Octavii a vyrážíme směrem ke zdi oddělující Západní břeh od Izraele. Cestou nám vypráví o utečeneckých táborech ve městě (menší pro pět a větší až pro dvacet tisíc lidí), o tom, že po vystavění zdi musí taxikařit, protože už nemůže pracovat v Jeruzalémě. Mluví velmi věcně, bez zbytečného patosu, nenutí nás vybírat si hrdiny a zločince, což oceňujeme. Za chvíli zastaví u té části zdi, kde zanechal svůj slavný graffiti kousek Banksy. Od známého z krámku nám přinese kávu, dáváme si cigaretu a Mohamed začíná spřádat plán. Prý musí za chvíli vyzvednout španělský pár, kterému slíbil výlet do Hebronu. A jestli bychom nechtěli taky. Vzhledem k tomu, že jsme tam plánovali výlet v neděli a máme relativně dost času, souhlasíme a Mohamed nadšeně zamíří se svou Škodovku zpátky do centra.

Místní celebrita Leila Khaleed, která proslula zejména únosy letadel v sedmdesátých letech.

Ze španělského páru se vyklube Mexičan z Norimberku se svou ruskou přítelkyní. Na první pohled fajn lidi. Míjíme pár opuštěných checkpoitů obehnaných ostnatým drátem a pomalu vjíždíme do města.

Hebron je fakt zvláštní místo. Pokud v Jeruzalémě cítíte napětí, tady se dá doslova krájet. Jako většina míst v okolí i tohle má hodně pestrou minulost. Egypťané, Židé, Muslimové, křižáci, Britové... Ti všichni tady už byli. Ve městě se nachází Jeskyně patriarchů, kde jsou údajně pochovány známé biblické postavy (Abrahám, Izák). A tady také začíná problém – svatá místa si nárokují jak místní Arabové, tak Židé. Současné vzájemné vztahy lze asi nejvíce ilustrovat na svou událostech. Takzvaném Hebronském masakru z roku 1929, kdy muslimští obyvatelé povraždili na sedm desítek Židů, stovky jich zranili a prakticky všechny vyhnali z města. Byl to počátek arabských nepokojů v britské Palestině. Izraelci město získali zpět během šestidenní války v neprospěch Jordánska a od té doby se jej snaží opět osidlovat. Druhá událost nás přivádí do roku 1994, kdy si fanatický rabín Baruch Goldstein z osady Kirjat Arba nedaleko Hebronu navléká vojenskou uniformu, bere útočnou pušku a vyráží do místní mešity. Výsledkem je třicet mrtvých, sto padesát zraněných a ubitý duchovní, kterého sejme rozzuřený dav. V očích místních osadníků hrdina.

Fotografie obětí řádění šíleného rabína. 

Procházíme checkpointem kousek od Ibrahimovy mešity, náš průvodce nás bere do malého krámku opodál. Zatímco my se můžeme projít po okolí, jemu je procházka zapovězena příslušníky IDF. Vcházíme do hebronského města duchů, centra, které bylo po sérii nepokojů a atentátů z počátku milénia násilně vystěhováno a je dodnes vybydleno. Z kontrolních checkpointů nás mlčky pozorují vojáci.

Druhý pohled na věc.

Vracíme se do krámku k Mohamedovi (nejen náš řidič, ale i prodavač se jmenuje Mohamed), sympatickému sotva dvacetiletému klukovi, který nám s notnou dávkou sarkasmu perfektní angličtinou popisuje zdejší reálie. I když si ze situace kolem dělá víceméně prdel, stejně se neubráním myšlenkám, jakou má tady budoucnost. Chytrej mladej kluk, který si stěží pamatuje druhou Intifádu zavřenej v krámku se suvenýry bez jakékoliv perspektivy nějakého posunu. Dopíjíme nabídnutý čaj a za zvuků tvrdého palestinského protiokupačního rapu odcházíme směrem k arabské tržnici.

Poloprázdná tržnice a všudypřítomné jednotky IDF.

„Tady žijí osadníci, koukněte,“ říká náš průvodce a ukazuje směrem nahoru. Nad úzkou uličkou se stánky je napnuté pletivo a nad ním jsou skutečně nějaké domky. Šplháme na terasu jednoho z muslimských domů, kde nám místní vyprávějí svůj příběh. Dřív chodili z tržnice domů pět minut, dnes, díky uzavření oblasti, musí absolvovat desetikilometrovou trasu. Následuje pár dalších příběhů místních křivd. Celé představení znuděně pozoruje asi patnáctiletý obtloustlý osadník. Za chvíli zmizí v útrobách domu a my pokračujeme v cestě tržnicí.

Takový ten pohled, který říká "nelíbíš se mi"...

Ujdeme sotva padesát metrů, když se za mnou ozvou dvě, tři rány. Asi jako kdyby spadl z okna květináč. Otáčím se a vidím, jak se náš mexický kamarád drží za hlavu, ze které mu teče krev. Okamžitě mizíme v jednom z krámků a místní jej začínají ošetřovat.

Inu, dialog...

Osadníkům se nejspíš nelíbilo, že si povídáme s místními Palestinci a tak využili místa, kde chybí ochranné pletivo a začali po nás házet kameny. Podle místních celkem běžná praxe. Za chvíli se kolem nás seběhne dav, Mexičana si natáčejí mobilem, propagandistická mašina potřebuje další potravu. Místní křičí  na hlídku IDF, aby zjednala nápravu. Za chvíli se na checkpointu nad námi objevuje i pravděpodobný pachatel. Pobaveně pozoruje shromážděný dav, na krku pověšenou M16ku. Hlídka nedělá vůbec nic.

Vyrážíme do místní nemocnice, kde náš kamarád dostává tři slušivé stehy. Doktor říká, že jsme dneska už čtvrtí. Tyhle útoky se tady prý odehrávají denně, vojáci je neřeší. Ostatně, nejspíš k tomu nemají ani pravomoci, na místní ultraortodoxní židovské obyvatelstvo se vztahují civilní zákony a sankcionovat je může pouze policie, která buď chybí úplně, nebo nedělá skoro nic. Jen pro ilustraci – v téměř dvousettisícovém Hebronu žije přibližně 500 – 700 židovských osadníků, jejichž obydlí stráží asi 3000 vojáků IDF. A fakt nečekejte mírumilovné vousaté staříky s rodinou, kteří někde na kopci pasou ovce. Tihle lidé jsou většinou naprostí fanatici s myšlením srovnatelným s Hamásem.

Mlčky opouštíme město a vracíme se zpátky do Betléma. Mohamed si přeje, abychom se rozloučili v dobrém a zve nás do místní cukrárny na tradiční arabský dezert Klefta. Je na něm vidět, že mu opravdu záleží na tom, abychom byli spokojení. Jako náhradu za nepovedený výlet nás bere ještě do Chrámu zrození a cestou zastavujeme u druhého Banksyho díla. Pak se s námi loučí na nádraží, kde čeká na další zákazníky a my vyrážíme linkovým autobusem zpátky do Jeruzaléma. Jsem docela rád, že jsme tu lahev whisky nevytáhli celou už v Aradu, dneska se bude hodit...

Betlémští v tom mají jasno.

Co dodat závěrem? Z určitého pohledu je Izrael rozhodně nejzajímavější zemí, kterou jsem měl možnost navštívit. Izrael je zemí plotů, zdí, nervozity a napětí. Zejména v konfliktních oblastech. Když se ale přesujete do přímořské Haify, nebo severněji na Golanské výšiny, máte pocit, že jste v jiném státě. I tady nicméně klid trochu narušuje vědomí, že Sýrie je hned za kopcem a postupující ISIS se sem možná časem dostane.