K návratu po dvou letech na Blízký východ v zásadě přispěly dvě náhody: dostupný přímý let z Prahy a 41 stupňová vedra v Indii, která byla původní cílovou destinací. Volba tedy padla na Libanon - zemi, o které jsem toho příliš nevěděl a kterou jsem znal hlavně díky dvěma nejslavnějším rodákům: Klingerovi a Mie Khalifa. Očekávání tedy nebyla zpočátku nikterak velká, maximálně zkouknout pár památek a užít si slunečného počasí.
Přistáváme uprostřed noci v Bejrútu a po krátkém smlouvání s místní taximafií frčíme do našeho útočiště v Hamře, poměrně živé čtvrti kousek od Downtownu. Hned ráno zjišťujeme pár překvapivých informací. Například že vkus průměrného libanonského hotelového designera je velmi podobný tomu, co zanechávají ruští majitelé nemovitostí v Praze. Také, že Libanon není vůbec levná (a zvláště v Bejrútu) ani chudá země. Že se domluvíte prakticky s každým anglicky nebo francouzsky. No a taky že počasí tady může být výrazně horší než v Praze, když vyberete správný termín.
Člověk si tady připadá jako v pohádce. Jen se nemůžu rozhodnout, jestli spíš Tisíc a jedna noc, nebo Krása nesmírná. :-)
Dozvuky občanské války jsou v Bejrútu přítomné na každém kroku. Ať už v podobě "oficiálních" památníků dole, nebo rozstříleného hotelu Holiday Inn, který se stal symbolem patnáctiletých bojů v centru města.
Když si následujícího dne půjčujeme Kiu Sportage (zlatý korejský ručičky), ještě nemáme ani tušení, že v zemi o velikosti Středočeského kraje, najezdíme skoro tisíc kiláků. Naše první cesta vede do Byblosu, údajně druhého nejstaršího města na světě. Na cestovatelských fórech si můžete přečíst spoustu varování týkajících se místní dopravy, ale kdo už někdy řídil v Gruzii, toho libanonské zvyky nepřekvapí. Jede se na plynulost, přednost se moc neřeší a v zásadě všichni akceptují prastaré pravidlo o silnějším psu.
Řidiči BMW M-series jakéhokoliv stáří a Kia Picanto jsou na místních silnicích ti nejhladovější.
Počasí nám, jak už bylo zmíněno, zpočátku příliš nepřálo. Vydali jsme se tedy otestovat pohostinnost místních restauračních zařízení. Libanon je jedna z mála „muslimských“ zemí, kde celkem v pohodě seženete alkohol. Pivo sice prodávají jen po třetinkách a chuťově není nic moc, ale kdo byl někdy na dovolené v Řecku, nepozná rozdíl. Příjemným překvapením, na které se rychle a dobře zvyká, je přítomnost různých oříšků, nakládané zeleniny a luštěnin, které dostanete skoro všude zdarma v rámci přivítání. Pak si teprve můžete objednat a když už máte pocit, že se do vás nic nevejde, přinesou vám mísu ovoce jako pozornost podniku.
Z cyklu "Nemám velký hlad, dám si jenom humus".
Z cyklu "Děkujeme za návštěvu a tady jsme si dovolili malou pozornost podniku".
Libanonská kuchyně vůbec stojí za pozastavení. Obsahem není výrazně odlišná od sousedů v Jordánsku nebo Izraeli, takže i zde seženete prvotřídní falafel, humus, šašliky na sto způsobů, ale třeba také populární kořeněné syrové maso, takovou obdobou našeho tataráku. Čím však své sousedy Libanonci spolehlivě strčí do kapsy, je úroveň služeb, která patří k tomu nejlepšímu, co jsme na našich cestách zažili. Pohostinství tady zjevně má velkou tradici a možná i díky tomu, že země není úplně zaplavená turisty, je úroveň služeb opravdu skvělá. Mimochodem, když už nějakého toho turistu potkáte, na devadesát procent to bude Francouz. Zlí jazykové poznamenávají, že je to nejspíš proto, že se jedná o jednu z mála zemí, kde se domluví.
Jelikož se začíná počasí zlepšovat a na slunném pobřeží teploty atakují pětadvacetistupňovou hranici, nastává čas vypít poslední kávu v místním Yacht klubu (který je specifický tím, že před ním nekotví jediná loď), prohlédnout si udivené pohledy místních zbohatlíků, když zjistí, že opravdu nejsme Rusové vracející se ze Sýrie, ale prostě dva týpci, co si pronajali auto a vyrazili na Blízký východ, a odebrat se do hor. Ty začínají už pár minut jízdy směrem do vnitrozemí. Nadmořská výška pomalu stoupá, což se nedá úplně říct o okolní teplotě, která se postupně ustálí na nějakých pěti stupních. Inu, ideální podmínky na procházku cedrovou rezervací. Mimochodem, zdejší stromy jsou dle některých odhadů staré 1500 – 2000 let, čili teoreticky ještě mohou pamatovat jednoho šikovného klučinu z nedalekého Nazaretu.
Obilí zlátne, políčka řádně obdělána... Až na ten sníh!
Že se budu koncem dubna procházet na Blízkém východě ve sněžnicích by mě teda ani ve snu...
Na druhý den se přesouváme do Mleety – rozlehlého přírodního „muzea“ uprostřed hor, které postavil Hizballáh jako připomínku svého vítězství nad izraelskou okupací (oficiálně užitý termín, jinak samozřejmě záleží na tom, která strana konfliktu je vám sympatičtější). Po zhlédnutí krátkého propagandistického filmu se přesouváme k venkovní expozici, jakési bizarní koláži složené z ukořistěných izraelských zbraní, tanků, letadel a další techniky. Na závěr nás ještě čeká tajemná budova s nápisem „Simulator“. Vcházíme to temné místnosti, která je jakýmsi simulátorem bojového pole a kde si můžete virtuálně „zastřílet“ připravenými zbraněmi do údolí pod vámi. K dispozici máte prakticky vše, co unesete, od samopalů po solidní RPG. S poněkud smíšenými pocity poděkujeme našim hostitelům a vyrážíme zpět na pobřeží. Ať už si o tomhle místě člověk myslí cokoliv, faktem zůstává, že místní bojovníci byli prvními, kdo dokázal vzdorovat do té doby prakticky neporazitelné IDF.
Naše putování pak končíme opět v Bejrútu celodenní procházkou po místních pamětihodnostech. Vlastně by celá cesta proběhla úplně v klidu a to by byla trochu nuda, že. Takže si tak kráčíme ulicemi města, procházíme kolem dalšího z řady vojenských checkpointů, kterých jsme za poslední týden a něco viděli desítky a mě, kluka chytrýho, nenapadne nic lepšího, než bezděčně vytáhnout GoPro, protože tyhle záběry by v našem dovolenkovým videu určitě neměly chybět, žejo. Inu, stalo se, co se stát muselo: hvízdnutí ze strážní věže a už k nám běží pán se samopalem, kterému se má amatérská filmařina pranic nelíbí. Odevzdáváme kameru, telefony, pasy a zkroušeně jej následujeme na místní základnu.
Moderní galerie umístěná v rozstříleném domě na Zelené linii, která na dlouhou dobui rozdělovala Bejrút na dvě poloviny. Poslední zážitek před výslechem. :-)
Tam nás předávají do rukou ustaraného týpka v triku, kraťasech a flipflopech, který vypadá trochu překvapeně, když mu sdělíme, že jsme turisti z Československa. Odemykám mu telefon a vrásky na jeho čele se ještě prohloubí: „Is this Mleeta?,“ ptá se při pohledu na fotografie a videa rozstřílených izraelských tanků? „Jasně, tam jsme byli včera,“ odpovídám nejneutrálnějším tónem, jakého jsem v dané situaci schopen. Prohlídka má galerie pokračuje, další zastávka proběhne u fotky mé maličkosti z příbramské střelnice, na které spokojeně držím v ruce kalacha. „Are you in military?“ přistane další dotaz. Trochu se začínám modlit, aby nepokračoval s prohlídkou dále, protože vysvětlovat materiály z roku 2015, kde jsem vyfocený v jarmulce u Zdi nářků v zemi, kde jsem oficiálně dvakrát nebyl, by nemuselo být zrovna jednoduché.
"I'm not military, it's just a hobby" :-)
Naštěstí mají kluci dobrou náladu, a tak nás po pár telefonátech a ujištění, že už žádnou špionáž provádět nebudeme, v pořádku propouštějí. Jsme volní a můžeme se vydat na cestu zpět do svých kanceláří. Co říct závěrem? Libanon je opravdu fajn země, která hodně překvapila. Skvělá kuchyně, dobré víno, minimum turistů, ale především opravdu srdeční a milí lidé v křesťanské i muslimské části země. Přál bych si, aby klid v této malé zemi v rámci možností vydržel a nemusela se opět potýkat s problémy, které řeší oba její sousedi.
Žádné komentáře:
Okomentovat