Afrika – poslední kontinent, který mi ve sbírce chyběl (kromě tý zmrzlý jebky, ano). Po cestovatelsky nepříliš atraktivním roce 2020 jsme tak sáhli po první možné šanci zmizet tímhle směrem. Původní plán počítal s návštěvou Namibie a Botswany, ale ztroskotal na omezeních kvůli covidu. Druhá verze vypadala nadějněji, dokonce jsme se dostali k zakoupení letek do Tanzanie, které nicméně Turkish Airways obratem ruší. Finální, a vlastně jediná možná, volba tak padla na Ugandu.
Absolvujeme kolečko testování na Covid, očkování proti žluté zimnici, nekonečné kontroly na amsterdamském Shipholu, ale nakonec skutečně přistáváme začátkem ledna na slavném letišti v Entebbe. Hotel, pár piv a spánek, protože hned následující den ráno nás čeká třistakilometrový přejezd směrem na sever k Murchinson Falls.
Pán z půjčovny dorazí ráno agilně o hodinu dřív a my si můžeme přebrat dvacet let starého offroadového krále japonských silnic – Land Cruiser TX. Vyrážíme z hotelu a hned po prvním kilometru nás Google maps posílají do míst, že kterých by se ani tohle monstrum nemuselo vrátit živé. To, co se zdá být na mapě jako běžná ulice, vypadá totiž ve skutečnosti jako odlehlá ulička Stalingradu léta páně 1943.
Naštěstí se nám daří z Entebbe poměrně rychle vymotat a míříme dále na sever. Cesta je kvalitní, asfaltová (nebude dlouho, pozn. red.), a tak si i s tímhle monstrem, u kterého má člověk pocit, že chce každé kolo vyrazit jiným směrem, troufnu na předjíždění. Jenže tady nastává první problém. Při dosažení kritické stokilometrové rychlosti motor umírá, ručička tachometru klesá a s ní i naše nálada. Land Cruiser nám chcípnul uprostřed divočiny, ale naštěstí stále na jednom z hlavních tahů.
Zhruba za hodinu přijíždějí na motorce mechanici a z motoru máme zanedlouho slušné puzzle. Také se poprvé seznamujeme s termínem „african time“, když se z původní půlhodinky stávají hodiny tři. Mezitím se u našeho neštěstí scházejí snad všechny děti z místní vesnice a upřeně nás pozorují. Velmi pravděpodobně jsme totiž nejzajímavější atrakcí posledních několika let.
Do západu slunce zbývají necelé dvě hodiny, což je přesně doba, která nám teoreticky stačí na dojezd do cílové destinace, ale také čas, po který nám ještě platí pojištění auta, protože v Ugandě je řízení v noci zakázáno. Místní po setmění totiž jezdí buď vožralí, bez světel, případně kombinují obojí, což si zanedlouho také ověříme. Vjíždíme do Masindi, našeho dnešního útočiště, překonáváme první retardér a… Ano, auto umírá znovu! Za pomoci podnikavého pána, který si za své služby řekne o dolar, jej odtlačíme do škarpy, nahazujeme krosny na hrb a poslední dva kiláky jdeme pěšky za překvapivých pohledů většiny místních obyvatel.
Ráno už nás nicméně čeká přistavená nová kráska – Land Cruiser V8. Stáří podobné jako u kusu předchozího, ale jízdní dojem nepoměrně lepší. Vstup do parku naštěstí nekomplikují složité covid procedury – tady v tom sudu si umejte ruce, změříme vám teplotu a běžte. Za chvíli se před námi rozprostřou Murchinson Falls, údajně nejsilnější vodopády světa. Místní informace bych nicméně bral trochu s rezervou, protože je údajně objevil sir Samuel Baker poté, co zachránil svou ženu na trhu s otroky ve Střední Evropě v polovině 19. století. Malou rešerší posléze zjišťujeme, že se nicméně jednalo o jakési městečko v Rumunsku, které bylo tou dobou součástí Osmanské říše.
Naše další cesta vede do Kibale, překrásného národního parku kde, slovy klasika, končí asfalt a začíná zábava. Azyl nacházíme u skotského imigranta Garryho, který se svou ženou v místních kopcích vybudoval krásné bungalowy a pomáhal nám zorganizoval místní túry. První z nich nese název „community walk“, což zahrnuje procházku po místní vesničce a okolí s průvodcem a spíš než jako kdovíjaký zážitek to bereme za příspěvek místním. Mladý průvodce nám ukazuje, kde mají slepice, kam chodí krávy na pastvu a že Silvestra slaví tím, že zabijí slepici a vyprávějí si příběhy, na rozdíl od bohatých lidí z měst, kteří pořádají ohňostroje. Také se dovídáme, že vybudování 1+0 z bláta je prvním krokem, kdy se z chlapce stává muž a může se osamostatnit od své rodiny. Jako výraz vděku za své služby dostává dvacet dolarů a náměstek adoptuje jeho chodeckou hůl, kterou si onen nešťastník zapomenul v našem autě.
Druhé dobrodružství nás přivádí do šimpanzí kolonie uprostřed džungle, kterou nás provází neohrožená rangerka se samopalem. Pozici rangerů tady zastávají v drtivé většině ženy a zvládají to opravdu bravurně. Po pár stech metrech chůze se přiblížíme tlupě několika desítek šimpanzů, kteří nás v lepším případě ignorují a procházejí kolem v bezprostřední blízkosti, ale v tom horším své antipatie dají nepokrytě najevo, což někteří z naší výpravy odnesou nejprve šrámem po hozené větvi, a nakonec také monoklem po přesně zacíleném letícím fíku.
Dojmy po prvním týdnu by se tak daly shrnutou zhruba takto: Cesty, pokud se tak vůbec dají nazvat, vyžadují notnou dávku tolerance, představivosti a improvizace. Lidi jsou fajn a oproti předpokladům nevyžadují pozornost ani peníze. Děti u cesty se baví buď proháněním obruče, případně plaše koukají, ty extrovertnější pak mávají s pokřiky „Hello“, „How are you“ nebo „Give me money“. Musím nicméně vyzdvihnout zhruba tříletou holčičku, která se zapojila do produkce místního HDP opravdu brzy a se zhruba dvaceticentimetrovou kudlou u cesty celé odpoledne osekávala banány. Ty mimochodem tvoří základ nejpopulárnějšího místního pokrmu Matoke, ke kterému se však více raději rozepisovat nebudeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat