Kolem poledne přijíždíme do Matsumota, čtvrtmilionového „městečka“ v prefektuře Nagano, kde by se měl nacházet jeden z nejhezčích hradů v zemi. No, ono tady popravdě nic jiného není. Nicméně, hrad působí zvenku majestátně, takže se zařazujeme do hodinové fronty, děláme si selfíčko s místním ninjou a čekáme na vpuštění dovnitř.
Člověk se v té frontě alespoň nenudil...
Na tomto místě bych rád podotknul, že jsem příliš mnoho japonských hradů předtím nenavštívil, ale takovou skromnost jsem opravdu nečekal. Místní sídlo totiž uvnitř nenabízí vůbec nic! Zato má poměrně dost pater, takže si šlapete třetí, čtvrté z nich a říkáte si, kdy už to začne. Protáhlé obličeje návštěvníků, kteří se vrací opačným směrem sice nevěstí nic dobrého, ale po hodinovém čekání ve frontě si prostě odmítáte připustit realitu. Tak šlapete další a další schody, až se najednou ocitnete na půdě, kde se povaluje pár starých pušek za sklem a to je prosím pěkně vše, přátelé. Inu, skromný národ.
Vynecháváme druhou nejpopulárnější atrakci ve městě – muzeum moderního umění a po krátkém šlofíku vyrážíme prozkoumávat krásy velkoměsta. Pokud máte rádi klid, ale zároveň se nechcete vzdát života ve městě, Matsumoto bude pro vás rájem na zemi. Kolem desáté večer tady totiž nepotkáte nikoho. Brouzdáme hlavním bulvárem a najednou nás zaujme řízný punk ozývající se z domu přes ulici. Zjišťujeme, že se nejedná o přízemní restauraci, kterou se místní dědeček zrovna chystá zavřít, ale že ve druhém patře je na zhruba dvaceti metrech čtverečních regulérní punkový klub!
Místní štamgasti nás radostně vítají, kupují panáky, z repráků duní Ramones a protože trend „fuck off school „se zjevně drží i ve zdejších punkových kruzích, dorozumíváme se většinu času pomocí Google translatoru. Po pár pivech si jeden z domorodců všímá kérky čouhající z mého rukávu. „Ty máš tetování,“ kouká na mě překvapeně. Ochotně vyhrnuju rukáv a sklízím uznalé pohledy kumpánů. „Hele, hezký, my máme taky nějaký, koukej,“ ozve se z davu a jeden z nich si začne se smíchem rozepínat košili. Po chvíli mi padá čelist k zemi – koukáme na nefalšované Yakuza full body tattoo. Tedy, tehdy si to ještě neuvědomujeme a hlášky štamgastů, že patří k Yakuze, bereme spíš jako vtípek. Než si otevřeme Wikipedii...
Tenhle kontakt se ještě jednou bude hodit.
Druhý den ráno opouštíme naše nové mafiánské kamarády a vydáváme se do Kanazawy, kde by se měly nacházet snad nejkrásnější japonské zahrady. Jelikož se mi poštěstilo už třetí den v kuse spát méně než čtyři hodiny, mám tenhle výlet tak trochu v oparu. Vlastně mi z celého dne utkvěly v hlavě dva momenty. Prvním bylo překvapení dvou holek z Tokia před naším hotelem, se kterýma jsme se dali do řeči, nad tím, že pracuju pro Dentsu. Tehdy si poprvé uvědomuju, že je tahle firma braná v Japonsku jako takové poloviční náboženství. Druhým pak byl výlet do místní vyhlášené sushárny hned vedle rybího trhu. Pravda, sushi to bylo asi nejlepší, které jsem do té doby, jedl, ovšem v podniku jste si připadali jako na seznamovacím plese hluchoněmých. Řev, který se křížil mezi hosty, obsluhou a kuchaři, byl zkrátka na mé polomrtvé já už trochu příliš.
Oukej, hezký tam byly nejenom zahrady. :-)
Nadcházející tři dny si rezervujeme pro Kyóto, bývalé hlavní město, kde je prakticky každý kámen zapsán na seznamu UNESCO a průvodce na něj doporučuje nejméně půlroční dovolenou, což nás samozřejmě nemůže rozházet, a tak poslední den stíháme také výlet do blízké Nary. Osobně mě tohle město příliš za srdce nechytlo, neustálé brodění davem turistů k památkám není úplně ideálně strávený čas.
V životě každého muže příjde okamžik, kdy zatouží po vlastním jelenovi...
Na Kyótu je nicméně zajímavá jiná věc – veřejná doprava. Představuju si, že to bylo nějak takhle: byl jednou jeden pan král a ten měl tři syny. Na smrtelné posteli, když dělil spravedlivě své království, odkázal jednomu z nich metro, druhému autobusy a třetímu vlaky. No a ti tři už spolu v životě nepromluvili! Jinak si totiž „propojení“ místní socky vysvětlit nedovedu.
Takový ten pocit, kdy na tebe míří asi dvacet foťáků najednou.
Chlapec a jeho velemlok.
Žádné komentáře:
Okomentovat