Tak a je to tady - na samém sklonku našeho japonského putování jsme naskočili do špatného vlaku. Bohužel pro nás v době, kdy musíme zdolat nejdelší úsek našeho putování z Hirošimy do Tokia. Ve srovnání s naším blouděním cestou z tokijského letiště je to ale pořád docela v pohodě. To bylo tak...
Původní myšlenku podívat se do země vycházejícího slunce značně podpořily dva zásadní faktory - chybový tarif Turkish Airlines a především litr vodky vypitý kdesi v Turkmenistánu na služebce kolegou Martinem, který tak významně zjednodušil rozhodovací proces a on tak mohl lépe čelit vtíravým otázkám typu co tomu řeknou doma a v práci.
Japonsko je známé svou technickou vyspělostí. Proto nás trochu překvapilo, že nákup Japan Rail passu probíhá tak, že si přes web objednáte voucher, který vám doručí poštou, abyste si jej na místě vyměnili za papírovou průkazku.
Japonci obecně milují papírování - před vstupem do země vyplňujeme množství roztomilých formulářů, kde se nás pomalu ptají i na velikost bot. Nakonec se nám nicméně daří proplout byrokratickým sítem, koupit jízdenku na vlak do centra a vydat se směrem k tepající metropoli
I nákup plechovky v automatu má svůj řád.
Tokio patří k největším světovým metropolím a zorientovat se v jeho dopravní struktuře chvíli trvá. Na jednom místě (Tokyo station), kam přijíždíme, se totiž potkávají příměstské vlaky, dálkové vlaky a ještě několik linek metra (které v Tokio spravují dvě společnosti, aby to bylo jednodušší). Ve výsledku nám trvá další dvě hodiny než vyřídíme lístky na vlak, seženeme bankomat, koupíme lístky na metro a konečně najdeme kuřárnu, po které kolega Martin šilhá už od Istanbulu.
Pamatujete si ještě mluvící hajzlík s tříbarevnou fontánkou ze Simpsonovic výletu do Tokia? Tak to není úplné scifi. ;-)
Nakonec všechno dobře dopadne a po necelých pěti hodinách od přistání se konečně dostáváme do hotelu, respektive na nejbližší ramenárny. Poprvé tak máme možnost ochutnat smažené plněné taštičky Gyoza a první z řady vynikajících nudlových polévek.
Procestovali jsme toho už docela dost, ale japonská kuchyně patří k nejlepším na světě.
Místo původně plánovaného výletu do Nikko vyrážíme ráno do Kamakury, menšího městečka na pobřeží s řadou chrámů. Japonci jsou opravdu mistři preciznosti a na místních zahradách je to znát. Mimochodem, přestože jsou v celé zemi asi tři koše (občas máte chuť odpadky prostě absorbovat nebo sníst, protože najím místo, kam je civilizovaně odložit, prostě neexistuje), všude je až neuvěřitelně čisto. S tím se také pojí zákaz kouření mimo vyhrazené zóny (buď lavička s popelníkem nebo kuřárna). Nicméně ve většině barů i restaurací si můžete zapálit zcela svobodně a světe div se, ono to tak kupodivu funguje.
Chrám i se svým vyfešákovaným strážcem. Ostatně, práci tu má téměř každý.
Památek jsme si pro tento den užili dost a tak se vracíme zpět do tepající metropole. Chvíli zvažujeme, zda zapadnout do lázní na hotelu (což je překvapivě populární záležitost), ale nakonec vítězí volání nočního města. Částečně způsobeno nevraživostí místní společnosti vůči tetování, ale hlavně nechceme přijít o tyhle záběry z Tokyo Tower.
Pravděpodobně díky neblahé pověsti různých odnoží v Japonsku a jejich zálibě v tetování je kérovaným vstup do veřejných lázní zpravidla zapovězen. Takže je neuvidíte! :-)
Osvědčený koncept - Praha, Paříž, Tokio...
Taková ta noční panorámata.
Žádné komentáře:
Okomentovat