Půjdem spolu do Betléma...

Svatou zemi máme procestovanou takřka celou, zbývá si jen poslechnout druhou verzi příběhu a vydat se na „druhou stranu“, tedy Západní břeh. Poměrně rozlehlé území rozdělené do několika správních oblastí s podivným statusem.

Vyrážíme v sobotu ráno. Přestože v celém Jeruzalémě panuje šabat a město je tradičně vylidněné, na východním autobusovém nádraží panuje čilý ruch. Místo je blízko arabské části města a většina autobusů zde odjíždí právě do některého z měst Západního břehu. 

Vítejte za zdí...

Biblický Betlém je od Jeruzaléma co by kamenem dohodil, cesta linkovým autobusem trvá půl hodiny a za chvíli jsme v centru města. Tradičně neodbytní taxikáři nás tentokrát sledují vytrvale a za chvíli se s jedním z nich trochu zakecáme. Velmi dobrou angličtinou nám nabízí okružní jízdu městem s prohlídkou toho nejdůležitějšího. Když kývneme, hbitě nás předává kolegovi, který je právě „na řadě“. Náš nový průvodce Mohamed otáčí svou zasloužilou Octavii a vyrážíme směrem ke zdi oddělující Západní břeh od Izraele. Cestou nám vypráví o utečeneckých táborech ve městě (menší pro pět a větší až pro dvacet tisíc lidí), o tom, že po vystavění zdi musí taxikařit, protože už nemůže pracovat v Jeruzalémě. Mluví velmi věcně, bez zbytečného patosu, nenutí nás vybírat si hrdiny a zločince, což oceňujeme. Za chvíli zastaví u té části zdi, kde zanechal svůj slavný graffiti kousek Banksy. Od známého z krámku nám přinese kávu, dáváme si cigaretu a Mohamed začíná spřádat plán. Prý musí za chvíli vyzvednout španělský pár, kterému slíbil výlet do Hebronu. A jestli bychom nechtěli taky. Vzhledem k tomu, že jsme tam plánovali výlet v neděli a máme relativně dost času, souhlasíme a Mohamed nadšeně zamíří se svou Škodovku zpátky do centra.

Místní celebrita Leila Khaleed, která proslula zejména únosy letadel v sedmdesátých letech.

Ze španělského páru se vyklube Mexičan z Norimberku se svou ruskou přítelkyní. Na první pohled fajn lidi. Míjíme pár opuštěných checkpoitů obehnaných ostnatým drátem a pomalu vjíždíme do města.

Hebron je fakt zvláštní místo. Pokud v Jeruzalémě cítíte napětí, tady se dá doslova krájet. Jako většina míst v okolí i tohle má hodně pestrou minulost. Egypťané, Židé, Muslimové, křižáci, Britové... Ti všichni tady už byli. Ve městě se nachází Jeskyně patriarchů, kde jsou údajně pochovány známé biblické postavy (Abrahám, Izák). A tady také začíná problém – svatá místa si nárokují jak místní Arabové, tak Židé. Současné vzájemné vztahy lze asi nejvíce ilustrovat na svou událostech. Takzvaném Hebronském masakru z roku 1929, kdy muslimští obyvatelé povraždili na sedm desítek Židů, stovky jich zranili a prakticky všechny vyhnali z města. Byl to počátek arabských nepokojů v britské Palestině. Izraelci město získali zpět během šestidenní války v neprospěch Jordánska a od té doby se jej snaží opět osidlovat. Druhá událost nás přivádí do roku 1994, kdy si fanatický rabín Baruch Goldstein z osady Kirjat Arba nedaleko Hebronu navléká vojenskou uniformu, bere útočnou pušku a vyráží do místní mešity. Výsledkem je třicet mrtvých, sto padesát zraněných a ubitý duchovní, kterého sejme rozzuřený dav. V očích místních osadníků hrdina.

Fotografie obětí řádění šíleného rabína. 

Procházíme checkpointem kousek od Ibrahimovy mešity, náš průvodce nás bere do malého krámku opodál. Zatímco my se můžeme projít po okolí, jemu je procházka zapovězena příslušníky IDF. Vcházíme do hebronského města duchů, centra, které bylo po sérii nepokojů a atentátů z počátku milénia násilně vystěhováno a je dodnes vybydleno. Z kontrolních checkpointů nás mlčky pozorují vojáci.

Druhý pohled na věc.

Vracíme se do krámku k Mohamedovi (nejen náš řidič, ale i prodavač se jmenuje Mohamed), sympatickému sotva dvacetiletému klukovi, který nám s notnou dávkou sarkasmu perfektní angličtinou popisuje zdejší reálie. I když si ze situace kolem dělá víceméně prdel, stejně se neubráním myšlenkám, jakou má tady budoucnost. Chytrej mladej kluk, který si stěží pamatuje druhou Intifádu zavřenej v krámku se suvenýry bez jakékoliv perspektivy nějakého posunu. Dopíjíme nabídnutý čaj a za zvuků tvrdého palestinského protiokupačního rapu odcházíme směrem k arabské tržnici.

Poloprázdná tržnice a všudypřítomné jednotky IDF.

„Tady žijí osadníci, koukněte,“ říká náš průvodce a ukazuje směrem nahoru. Nad úzkou uličkou se stánky je napnuté pletivo a nad ním jsou skutečně nějaké domky. Šplháme na terasu jednoho z muslimských domů, kde nám místní vyprávějí svůj příběh. Dřív chodili z tržnice domů pět minut, dnes, díky uzavření oblasti, musí absolvovat desetikilometrovou trasu. Následuje pár dalších příběhů místních křivd. Celé představení znuděně pozoruje asi patnáctiletý obtloustlý osadník. Za chvíli zmizí v útrobách domu a my pokračujeme v cestě tržnicí.

Takový ten pohled, který říká "nelíbíš se mi"...

Ujdeme sotva padesát metrů, když se za mnou ozvou dvě, tři rány. Asi jako kdyby spadl z okna květináč. Otáčím se a vidím, jak se náš mexický kamarád drží za hlavu, ze které mu teče krev. Okamžitě mizíme v jednom z krámků a místní jej začínají ošetřovat.

Inu, dialog...

Osadníkům se nejspíš nelíbilo, že si povídáme s místními Palestinci a tak využili místa, kde chybí ochranné pletivo a začali po nás házet kameny. Podle místních celkem běžná praxe. Za chvíli se kolem nás seběhne dav, Mexičana si natáčejí mobilem, propagandistická mašina potřebuje další potravu. Místní křičí  na hlídku IDF, aby zjednala nápravu. Za chvíli se na checkpointu nad námi objevuje i pravděpodobný pachatel. Pobaveně pozoruje shromážděný dav, na krku pověšenou M16ku. Hlídka nedělá vůbec nic.

Vyrážíme do místní nemocnice, kde náš kamarád dostává tři slušivé stehy. Doktor říká, že jsme dneska už čtvrtí. Tyhle útoky se tady prý odehrávají denně, vojáci je neřeší. Ostatně, nejspíš k tomu nemají ani pravomoci, na místní ultraortodoxní židovské obyvatelstvo se vztahují civilní zákony a sankcionovat je může pouze policie, která buď chybí úplně, nebo nedělá skoro nic. Jen pro ilustraci – v téměř dvousettisícovém Hebronu žije přibližně 500 – 700 židovských osadníků, jejichž obydlí stráží asi 3000 vojáků IDF. A fakt nečekejte mírumilovné vousaté staříky s rodinou, kteří někde na kopci pasou ovce. Tihle lidé jsou většinou naprostí fanatici s myšlením srovnatelným s Hamásem.

Mlčky opouštíme město a vracíme se zpátky do Betléma. Mohamed si přeje, abychom se rozloučili v dobrém a zve nás do místní cukrárny na tradiční arabský dezert Klefta. Je na něm vidět, že mu opravdu záleží na tom, abychom byli spokojení. Jako náhradu za nepovedený výlet nás bere ještě do Chrámu zrození a cestou zastavujeme u druhého Banksyho díla. Pak se s námi loučí na nádraží, kde čeká na další zákazníky a my vyrážíme linkovým autobusem zpátky do Jeruzaléma. Jsem docela rád, že jsme tu lahev whisky nevytáhli celou už v Aradu, dneska se bude hodit...

Betlémští v tom mají jasno.

Co dodat závěrem? Z určitého pohledu je Izrael rozhodně nejzajímavější zemí, kterou jsem měl možnost navštívit. Izrael je zemí plotů, zdí, nervozity a napětí. Zejména v konfliktních oblastech. Když se ale přesujete do přímořské Haify, nebo severněji na Golanské výšiny, máte pocit, že jste v jiném státě. I tady nicméně klid trochu narušuje vědomí, že Sýrie je hned za kopcem a postupující ISIS se sem možná časem dostane.