Svatou zemí křížem krážem

Pokus utéct z Jeruzaléma v neděli zpočátku vypadá dost beznadějně – půlhodinová procházka po opuštěných tramvajových kolejích je završena návštěvou Centrálního autobusového nádraží zamčeného na zámek. Naštěstí kolem projíždí místní Sherut s podnikavým arabským řidičem, který nás za padesát babek bere do Tel Avivu, respektive jeho starší ségry, Jaffy.

Zamíříme do Old Jaffa Hostelu kousek od pláže. Na recepci nám sdělují „smutnou“ novinu – prý je náš pokoj už obsazený a tak nám dají za stejnou cenu lepší, s vlastní koupelnou. Pecka, radujeme se! Veselí nám nicméně vydrží do prvního otevření dveří, světnička má v součtu tak šest metrů čtverečních (včetně té zmíněné koupelny). Dostatečnou kompenzací je ale obří terasa na střeše, kde i místní pivo chutná tak nějak líp.

Bylo to fakt útulný..

Ráno si půjčujeme auto (ve skutečnosti asi jediná služba za normální cenu v okolí) a vyrážíme na několikadenní roadtrip Svatou zemí. První zastávka padá na Netanyu, vcelku bezvýznamné město na pobřeží. Jenže právě na místních plážích se datují počátky místního sebeobranného systému Krav Maga a udělat si tady fotku je tak trochu povinnost. Pokud vám ale Krav Maga nic neříká, nejezděte sem, je to fakt díra.

 

Netanya. Není to pro každého...

Přesouváme se dále do Akry, historického města na severu země. Nachází se zde poměrně rozsáhlý komplex pevností, chrámů a mešit, takže je polovina naší výpravy zcela ve svém živlu. Mimochodem, město je jedním ze světlých příkladů celkem bezproblémového soužití židovské a muslimské komunity. Podobně, jako Haifa, kam se dostáváme následující den.

V bezmála třísettisícovém městě toho mnoho zajímavého nenaleznete. Tedy až na Bahajské zahrady, což by byla opravdová pastva pro okolo. Kdyby ji ovšem místní ochraníci nezamkli v pět odpoledne. Ve snaze zachránit alespoň večer hodinu kroužíme po městě v zoufalé snaze najít alespoň jednu otevřenou sámošku. Nakonec se zadaří. Zvláštností je, že musíme nechat batoh před dveřmi supermarketu. Těžko říct, jestli se jedná o protiteroristické opatření, nebo už i sem dorazily rakouské zvěsti o českých turistech.

Ráno nastává čas vyrazit na slavné Golanské výšiny, sporné území získané Izraelem během šestidenní války. Cestou ještě poctíme návštěvou hrad Nimrod, strategickou pevnost v oblasti. Kromě docela hezkého výhledu na okolní kopce toho ale příliš nenabízí a tak pozorujíce nervózního vrátného chrastícího klíčema (správně, blížila se pátá hodina) zvedáme kotvy směrem do hor.

Ubytujeme se ve sluníčkovém Golan Heights hostelu, kde působíme trochu jako pěst na oko. Mírumilovní návštěvníci primárně ze zemí západní Evropy, obrázky Mao Tse Tunga a Che Guevery na stěnách, prostě idylka. Celá vesnice je obehnána plotem s ostnatým drátem (jako skoro všechno v zemi) a jediný vjezd je uzavřen železnou branou. Menší vadou na kráse je, že kód k bráně dostáváme v automatickém mailu potvrzujícím rezervaci pokoje.

Během večera se nicméně pokoušíme o drobnou socializaci a pouštíme se do debaty s majitelem místní usedlosti. Zajímá nás hlavně bezpečnostní situace v oblasti, ale prý se tady už nic neděje a vojenská technika rozesetá po okolních kopcích je spíš jen historickou relikvií. Něco pravdy na tom možná bude, každopádně ráno nás budí střelba že samopalu z údolí a hranice Islámského státu odsud nejsou úplně daleko. Usměvavý pan domácí, který žil nějakou dobu i v Tovačově u Olomouce, nás ale přivádí na jinou myšlenku – zajet se podívat na Západní břeh, tedy palestinské území okupované Izraelem (záleží tedy na úhlu pohledu). „Jeďte si poslechnout i druhou verzi příběhu,“ říká a mizí v útrobách své jurty vedle hostelu.

Dáváme tedy místnímu Woodstocku sbohem a míříme zpátky na jih. Cestou se zastavujeme u vodopádů Banias a tzv. Hexagon poolu, jakési údolní vodní nádrži v jednom z přírodních parků. Místní nás sice varují, že je voda příliš studená, ale vzhledem k tomu, že okolní teplota atakuje hranici 43 stupňů, nemáme s tím sebemenší problém.

Vodopády Banias, bohužel jakýkoliv kontakt s vodou je zakázán.

Po krátké zastávce v celkem nudném Nazarethu se přesouváme k Mrtvému moři. Cestou ještě zabrousíme k hraničnímu přechodu s Pásmem Gazy, odkud den předtím po dlouhé době přiletěl další z pozdravů do Izraele. Ploty, ostnaté dráty, checkpointy, nervózní atmosféra, ale v zásadě nic, co bychom už neviděli předtím. Vzhledem k tomu, že by nás dovnitř asi nepustili a i kdyby, tak auto s izraelskou značkou by nejspíš nemělo dlouhou životnost, otáčíme to směrem k Negevské poušti.

Zakotvíme v městečku Arad, provinční díře postavené v šedesátých letech, dnes převážně obývané přistěhovalci ze zemí bývalého Sovětského svazu. Díky tomu v místním supermarketu koupíme docela obstojný uzbecký plov a pár dalších delikates Východu. Po týdnu s místní kuchyní už si zasloužíme drobnou změnu. Ne, že by byla vyloženě špatná, ale opravdu to není nic, o čem by psal člověk nadšeně domů.

Arad má však především strategickou polohu. Kousek od něj se totiž rozkládá slavná pevnost Masada coby symbol židovské odhodlanosti. Ta sloužila v minulosti jako  poslední útočiště před nájezdem římských vojsk a když bylo roku 74 jasné, že Římané pevnost získají, místní obyvatelstvo raději zvolilo cestu masové sebevraždy. Mimochodem, až budete koukat  na Život Briana, kde se v závěru objevuje židovské sebevražedné komando, vzpomeňte si na tento příběh. 

Druhým lákadlem aradské oblasti je už zmíněné Mrtvé moře. Ve zkratce – je to OPRAVDU slaný, člověk má pocit, že se koupe tak trochu v oleji, utopit se v tom nejspíš opravdu nedá a teplota vody se pohybovala někde nad třiceti stupni (což prý zdaleka není strop).  Válení se na pláži ani místní léčivé bahno nás ale na dlouho nezabaví. Vracíme se tedy zpátky do Jeruzaléma, kde začíná schylovat k dobrodružství, na které jen tak nezapomeneme...