Půjdem spolu do Betléma...

Svatou zemi máme procestovanou takřka celou, zbývá si jen poslechnout druhou verzi příběhu a vydat se na „druhou stranu“, tedy Západní břeh. Poměrně rozlehlé území rozdělené do několika správních oblastí s podivným statusem.

Vyrážíme v sobotu ráno. Přestože v celém Jeruzalémě panuje šabat a město je tradičně vylidněné, na východním autobusovém nádraží panuje čilý ruch. Místo je blízko arabské části města a většina autobusů zde odjíždí právě do některého z měst Západního břehu. 

Vítejte za zdí...

Biblický Betlém je od Jeruzaléma co by kamenem dohodil, cesta linkovým autobusem trvá půl hodiny a za chvíli jsme v centru města. Tradičně neodbytní taxikáři nás tentokrát sledují vytrvale a za chvíli se s jedním z nich trochu zakecáme. Velmi dobrou angličtinou nám nabízí okružní jízdu městem s prohlídkou toho nejdůležitějšího. Když kývneme, hbitě nás předává kolegovi, který je právě „na řadě“. Náš nový průvodce Mohamed otáčí svou zasloužilou Octavii a vyrážíme směrem ke zdi oddělující Západní břeh od Izraele. Cestou nám vypráví o utečeneckých táborech ve městě (menší pro pět a větší až pro dvacet tisíc lidí), o tom, že po vystavění zdi musí taxikařit, protože už nemůže pracovat v Jeruzalémě. Mluví velmi věcně, bez zbytečného patosu, nenutí nás vybírat si hrdiny a zločince, což oceňujeme. Za chvíli zastaví u té části zdi, kde zanechal svůj slavný graffiti kousek Banksy. Od známého z krámku nám přinese kávu, dáváme si cigaretu a Mohamed začíná spřádat plán. Prý musí za chvíli vyzvednout španělský pár, kterému slíbil výlet do Hebronu. A jestli bychom nechtěli taky. Vzhledem k tomu, že jsme tam plánovali výlet v neděli a máme relativně dost času, souhlasíme a Mohamed nadšeně zamíří se svou Škodovku zpátky do centra.

Místní celebrita Leila Khaleed, která proslula zejména únosy letadel v sedmdesátých letech.

Ze španělského páru se vyklube Mexičan z Norimberku se svou ruskou přítelkyní. Na první pohled fajn lidi. Míjíme pár opuštěných checkpoitů obehnaných ostnatým drátem a pomalu vjíždíme do města.

Hebron je fakt zvláštní místo. Pokud v Jeruzalémě cítíte napětí, tady se dá doslova krájet. Jako většina míst v okolí i tohle má hodně pestrou minulost. Egypťané, Židé, Muslimové, křižáci, Britové... Ti všichni tady už byli. Ve městě se nachází Jeskyně patriarchů, kde jsou údajně pochovány známé biblické postavy (Abrahám, Izák). A tady také začíná problém – svatá místa si nárokují jak místní Arabové, tak Židé. Současné vzájemné vztahy lze asi nejvíce ilustrovat na svou událostech. Takzvaném Hebronském masakru z roku 1929, kdy muslimští obyvatelé povraždili na sedm desítek Židů, stovky jich zranili a prakticky všechny vyhnali z města. Byl to počátek arabských nepokojů v britské Palestině. Izraelci město získali zpět během šestidenní války v neprospěch Jordánska a od té doby se jej snaží opět osidlovat. Druhá událost nás přivádí do roku 1994, kdy si fanatický rabín Baruch Goldstein z osady Kirjat Arba nedaleko Hebronu navléká vojenskou uniformu, bere útočnou pušku a vyráží do místní mešity. Výsledkem je třicet mrtvých, sto padesát zraněných a ubitý duchovní, kterého sejme rozzuřený dav. V očích místních osadníků hrdina.

Fotografie obětí řádění šíleného rabína. 

Procházíme checkpointem kousek od Ibrahimovy mešity, náš průvodce nás bere do malého krámku opodál. Zatímco my se můžeme projít po okolí, jemu je procházka zapovězena příslušníky IDF. Vcházíme do hebronského města duchů, centra, které bylo po sérii nepokojů a atentátů z počátku milénia násilně vystěhováno a je dodnes vybydleno. Z kontrolních checkpointů nás mlčky pozorují vojáci.

Druhý pohled na věc.

Vracíme se do krámku k Mohamedovi (nejen náš řidič, ale i prodavač se jmenuje Mohamed), sympatickému sotva dvacetiletému klukovi, který nám s notnou dávkou sarkasmu perfektní angličtinou popisuje zdejší reálie. I když si ze situace kolem dělá víceméně prdel, stejně se neubráním myšlenkám, jakou má tady budoucnost. Chytrej mladej kluk, který si stěží pamatuje druhou Intifádu zavřenej v krámku se suvenýry bez jakékoliv perspektivy nějakého posunu. Dopíjíme nabídnutý čaj a za zvuků tvrdého palestinského protiokupačního rapu odcházíme směrem k arabské tržnici.

Poloprázdná tržnice a všudypřítomné jednotky IDF.

„Tady žijí osadníci, koukněte,“ říká náš průvodce a ukazuje směrem nahoru. Nad úzkou uličkou se stánky je napnuté pletivo a nad ním jsou skutečně nějaké domky. Šplháme na terasu jednoho z muslimských domů, kde nám místní vyprávějí svůj příběh. Dřív chodili z tržnice domů pět minut, dnes, díky uzavření oblasti, musí absolvovat desetikilometrovou trasu. Následuje pár dalších příběhů místních křivd. Celé představení znuděně pozoruje asi patnáctiletý obtloustlý osadník. Za chvíli zmizí v útrobách domu a my pokračujeme v cestě tržnicí.

Takový ten pohled, který říká "nelíbíš se mi"...

Ujdeme sotva padesát metrů, když se za mnou ozvou dvě, tři rány. Asi jako kdyby spadl z okna květináč. Otáčím se a vidím, jak se náš mexický kamarád drží za hlavu, ze které mu teče krev. Okamžitě mizíme v jednom z krámků a místní jej začínají ošetřovat.

Inu, dialog...

Osadníkům se nejspíš nelíbilo, že si povídáme s místními Palestinci a tak využili místa, kde chybí ochranné pletivo a začali po nás házet kameny. Podle místních celkem běžná praxe. Za chvíli se kolem nás seběhne dav, Mexičana si natáčejí mobilem, propagandistická mašina potřebuje další potravu. Místní křičí  na hlídku IDF, aby zjednala nápravu. Za chvíli se na checkpointu nad námi objevuje i pravděpodobný pachatel. Pobaveně pozoruje shromážděný dav, na krku pověšenou M16ku. Hlídka nedělá vůbec nic.

Vyrážíme do místní nemocnice, kde náš kamarád dostává tři slušivé stehy. Doktor říká, že jsme dneska už čtvrtí. Tyhle útoky se tady prý odehrávají denně, vojáci je neřeší. Ostatně, nejspíš k tomu nemají ani pravomoci, na místní ultraortodoxní židovské obyvatelstvo se vztahují civilní zákony a sankcionovat je může pouze policie, která buď chybí úplně, nebo nedělá skoro nic. Jen pro ilustraci – v téměř dvousettisícovém Hebronu žije přibližně 500 – 700 židovských osadníků, jejichž obydlí stráží asi 3000 vojáků IDF. A fakt nečekejte mírumilovné vousaté staříky s rodinou, kteří někde na kopci pasou ovce. Tihle lidé jsou většinou naprostí fanatici s myšlením srovnatelným s Hamásem.

Mlčky opouštíme město a vracíme se zpátky do Betléma. Mohamed si přeje, abychom se rozloučili v dobrém a zve nás do místní cukrárny na tradiční arabský dezert Klefta. Je na něm vidět, že mu opravdu záleží na tom, abychom byli spokojení. Jako náhradu za nepovedený výlet nás bere ještě do Chrámu zrození a cestou zastavujeme u druhého Banksyho díla. Pak se s námi loučí na nádraží, kde čeká na další zákazníky a my vyrážíme linkovým autobusem zpátky do Jeruzaléma. Jsem docela rád, že jsme tu lahev whisky nevytáhli celou už v Aradu, dneska se bude hodit...

Betlémští v tom mají jasno.

Co dodat závěrem? Z určitého pohledu je Izrael rozhodně nejzajímavější zemí, kterou jsem měl možnost navštívit. Izrael je zemí plotů, zdí, nervozity a napětí. Zejména v konfliktních oblastech. Když se ale přesujete do přímořské Haify, nebo severněji na Golanské výšiny, máte pocit, že jste v jiném státě. I tady nicméně klid trochu narušuje vědomí, že Sýrie je hned za kopcem a postupující ISIS se sem možná časem dostane.

Svatou zemí křížem krážem

Pokus utéct z Jeruzaléma v neděli zpočátku vypadá dost beznadějně – půlhodinová procházka po opuštěných tramvajových kolejích je završena návštěvou Centrálního autobusového nádraží zamčeného na zámek. Naštěstí kolem projíždí místní Sherut s podnikavým arabským řidičem, který nás za padesát babek bere do Tel Avivu, respektive jeho starší ségry, Jaffy.

Zamíříme do Old Jaffa Hostelu kousek od pláže. Na recepci nám sdělují „smutnou“ novinu – prý je náš pokoj už obsazený a tak nám dají za stejnou cenu lepší, s vlastní koupelnou. Pecka, radujeme se! Veselí nám nicméně vydrží do prvního otevření dveří, světnička má v součtu tak šest metrů čtverečních (včetně té zmíněné koupelny). Dostatečnou kompenzací je ale obří terasa na střeše, kde i místní pivo chutná tak nějak líp.

Bylo to fakt útulný..

Ráno si půjčujeme auto (ve skutečnosti asi jediná služba za normální cenu v okolí) a vyrážíme na několikadenní roadtrip Svatou zemí. První zastávka padá na Netanyu, vcelku bezvýznamné město na pobřeží. Jenže právě na místních plážích se datují počátky místního sebeobranného systému Krav Maga a udělat si tady fotku je tak trochu povinnost. Pokud vám ale Krav Maga nic neříká, nejezděte sem, je to fakt díra.

 

Netanya. Není to pro každého...

Přesouváme se dále do Akry, historického města na severu země. Nachází se zde poměrně rozsáhlý komplex pevností, chrámů a mešit, takže je polovina naší výpravy zcela ve svém živlu. Mimochodem, město je jedním ze světlých příkladů celkem bezproblémového soužití židovské a muslimské komunity. Podobně, jako Haifa, kam se dostáváme následující den.

V bezmála třísettisícovém městě toho mnoho zajímavého nenaleznete. Tedy až na Bahajské zahrady, což by byla opravdová pastva pro okolo. Kdyby ji ovšem místní ochraníci nezamkli v pět odpoledne. Ve snaze zachránit alespoň večer hodinu kroužíme po městě v zoufalé snaze najít alespoň jednu otevřenou sámošku. Nakonec se zadaří. Zvláštností je, že musíme nechat batoh před dveřmi supermarketu. Těžko říct, jestli se jedná o protiteroristické opatření, nebo už i sem dorazily rakouské zvěsti o českých turistech.

Ráno nastává čas vyrazit na slavné Golanské výšiny, sporné území získané Izraelem během šestidenní války. Cestou ještě poctíme návštěvou hrad Nimrod, strategickou pevnost v oblasti. Kromě docela hezkého výhledu na okolní kopce toho ale příliš nenabízí a tak pozorujíce nervózního vrátného chrastícího klíčema (správně, blížila se pátá hodina) zvedáme kotvy směrem do hor.

Ubytujeme se ve sluníčkovém Golan Heights hostelu, kde působíme trochu jako pěst na oko. Mírumilovní návštěvníci primárně ze zemí západní Evropy, obrázky Mao Tse Tunga a Che Guevery na stěnách, prostě idylka. Celá vesnice je obehnána plotem s ostnatým drátem (jako skoro všechno v zemi) a jediný vjezd je uzavřen železnou branou. Menší vadou na kráse je, že kód k bráně dostáváme v automatickém mailu potvrzujícím rezervaci pokoje.

Během večera se nicméně pokoušíme o drobnou socializaci a pouštíme se do debaty s majitelem místní usedlosti. Zajímá nás hlavně bezpečnostní situace v oblasti, ale prý se tady už nic neděje a vojenská technika rozesetá po okolních kopcích je spíš jen historickou relikvií. Něco pravdy na tom možná bude, každopádně ráno nás budí střelba že samopalu z údolí a hranice Islámského státu odsud nejsou úplně daleko. Usměvavý pan domácí, který žil nějakou dobu i v Tovačově u Olomouce, nás ale přivádí na jinou myšlenku – zajet se podívat na Západní břeh, tedy palestinské území okupované Izraelem (záleží tedy na úhlu pohledu). „Jeďte si poslechnout i druhou verzi příběhu,“ říká a mizí v útrobách své jurty vedle hostelu.

Dáváme tedy místnímu Woodstocku sbohem a míříme zpátky na jih. Cestou se zastavujeme u vodopádů Banias a tzv. Hexagon poolu, jakési údolní vodní nádrži v jednom z přírodních parků. Místní nás sice varují, že je voda příliš studená, ale vzhledem k tomu, že okolní teplota atakuje hranici 43 stupňů, nemáme s tím sebemenší problém.

Vodopády Banias, bohužel jakýkoliv kontakt s vodou je zakázán.

Po krátké zastávce v celkem nudném Nazarethu se přesouváme k Mrtvému moři. Cestou ještě zabrousíme k hraničnímu přechodu s Pásmem Gazy, odkud den předtím po dlouhé době přiletěl další z pozdravů do Izraele. Ploty, ostnaté dráty, checkpointy, nervózní atmosféra, ale v zásadě nic, co bychom už neviděli předtím. Vzhledem k tomu, že by nás dovnitř asi nepustili a i kdyby, tak auto s izraelskou značkou by nejspíš nemělo dlouhou životnost, otáčíme to směrem k Negevské poušti.

Zakotvíme v městečku Arad, provinční díře postavené v šedesátých letech, dnes převážně obývané přistěhovalci ze zemí bývalého Sovětského svazu. Díky tomu v místním supermarketu koupíme docela obstojný uzbecký plov a pár dalších delikates Východu. Po týdnu s místní kuchyní už si zasloužíme drobnou změnu. Ne, že by byla vyloženě špatná, ale opravdu to není nic, o čem by psal člověk nadšeně domů.

Arad má však především strategickou polohu. Kousek od něj se totiž rozkládá slavná pevnost Masada coby symbol židovské odhodlanosti. Ta sloužila v minulosti jako  poslední útočiště před nájezdem římských vojsk a když bylo roku 74 jasné, že Římané pevnost získají, místní obyvatelstvo raději zvolilo cestu masové sebevraždy. Mimochodem, až budete koukat  na Život Briana, kde se v závěru objevuje židovské sebevražedné komando, vzpomeňte si na tento příběh. 

Druhým lákadlem aradské oblasti je už zmíněné Mrtvé moře. Ve zkratce – je to OPRAVDU slaný, člověk má pocit, že se koupe tak trochu v oleji, utopit se v tom nejspíš opravdu nedá a teplota vody se pohybovala někde nad třiceti stupni (což prý zdaleka není strop).  Válení se na pláži ani místní léčivé bahno nás ale na dlouho nezabaví. Vracíme se tedy zpátky do Jeruzaléma, kde začíná schylovat k dobrodružství, na které jen tak nezapomeneme...

V zemi stovek plotů...

Po třech letech vyrážíme do dalekých zemí opět jen ve dvou. Starší, trochu méně akční, ale stále suverénně nejlepší buržoazní baťůřkáři Česka. Volba tentokrát padá na Izrael, jednu z civilizačních kolébek a byť rozlohou malou, tak historií nabitou zemi. 

Že to tady s bezpečností myslí opravdu vážně je jasné už při kontrole na letišti. Proč cestujete do Israele? Znáte tady někoho? Hotel máte? Ukažte mi zpáteční letenku. Pokouším se vykouzlit co možná nejupřímnější úsměv a když jen tak mimoděk zmíním, že sem jedu také trénovat Krav Magu, úsměv se objevuje i na druhé straně přepážky. 

Před terminálem nastupujeme do zdejší obdoby postsovětských maršrutek a vyrážíme směr Jeruzalém. Necelých padesát kilometrů nám zabere přibližně dvě hodiny, ale zase nás řidič vyhodí až před hotelem. Město se nicméně svou dopravní chaotičností a architekturou pohybuje někde mezi provinčními gruzínskými městečky a tureckým bazarem. 

 

Ne každý je z památek zkrátka tak nadšenej jako my, no...

 

Takovej ten každodenní kolorit v centru.

Shazujeme krosny a vyrážíme do Starého města, historického centra starého přibližně 5000 let. Cestou míjíme jeden zavírající se krámek a restauraci za druhým. Že by šabat začal o něco dříve? Vždyť je teprve pátek! To ještě netušíme, že během víkendu se celý milionový Jeruzalém změní v město duchů, kde nefunguje prakticky nic včetně tramvají (no, tramvají... člověk si tu jednu linku nesmí moc idealizovat, že) a autobusového nádraží (kam dojdeme po půlhodinové procházce v neděli v poledne v bláznivé naději, že bychom se snad dostali do Tel Avivu). 

 

Žiďátka před Rotschildovým domem.

 

Výmluvná cedule tamtéž. Ono to takňák dává smysl...

 

"So excited" Američanka a štěstím překypující koráb pouště...

Pokud lze o nějakém místě prohlásit, že tudy opravdu kráčela historie, bude to jeruzalémské Staré město. Na relativně malé ploše se po tisíce let střetávaly různé kultury, obvykle provázeny ztrátami na architektuře i životech. Svatá místa, která najdete prakticky na každém rohu, byly v minulosti bourána a znovu vystavěna, zpravidla dle rozmaru toho kterého panovníka a aktuální převažující kultury. Město je rozděleno do čtyř historických čtvrtí – židovskou, křesťanskou, arménskou a muslimskou. 

Pokud se o Balkánu někdy mluví jako o sudu střelného prachu, tady to platí bezezbytku dodnes. Celým městem procházejí hlídky IDF vyzbrojené samopaly. Do některých částí muslimské čtvrti se nemuslimové nemají šanci dostat. Brzy chápeme proč. Na jednom z checkpointů hlídaných vojáky izraelské armády dojde k menšímu konfliku, který vyústí v okamžitou demonstraci muslimské menšiny, kdy několik desítek lidí obklopí hlídku a za skandování „Allahu Akhbar“ se ji snaží vyprovokovat. Situace se nicméně po přivolání posil velmi rychle uklidňuje, vojáci zvládají situaci bez náznaku použití násilí a život se zase v úzkých uličkách vrací do normálu. 

Takovej ten každodenní kolorit...

Jeruzalém je zvláštní místo. Stovky ortodoxních Židů spěchajících k modlitbám u Zdi nářků se mísí s turisty celého světa a menšinovými Palestinci, kteří se snaží urvat si své místo na slunci. Když si sednete večer na zahrádku, pobíhají kolem vás teenageři s útočnými puškami. „Neboj, nejspíš stejně nejsou nabitý,“ uklidňuje mě kamarádka, která tady půl roku žije. V sobotu ve městě nefunguje nic kromě pár arabských krámků, milionová metropole se prostě zastaví. A za každého kusu kamene na vás dýchá divoká a mnohdy dost krvavá historie. No a to jsme teprve na začátku...

Gruzínské ozvěny

Letošní rok se nejspíš zlatým písmem do mého cestovatelského deníčku nezapíše. V zimě jsem totiž vyměnil pohodlnou korporátní židli za možnost rozhodovat o své práci svobodně, což je sice (zatím) jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy udělal, ale také se dost negativně podepsalo na množství volného času. Tak si tak sedím s hrnkem čaje z gruzínských plantáží nad Kobuleti a hlavou se mi honí vzpomínky na road trip, který jsme s Náměstkem rozjeli skoro před rokem...

Tradičně přistávám ve Tbilisi uprostřed noci, tentokrát ovšem bez nouzovky v Baku. Můj tbiliský domácí mě vyzvedává a lehce před pátou ráno se dostáváme do jeho skromného 3+kk o dvou stech metrech čtverečních.  „Tak si dáme jedno na přivítanou a půjdeme spát, už jsme staří, viď,“ říkáme si nad cigaretou na terase. Jenže najednou je deset ráno, teplota šplhá lehce přes třicítku, sluníčko nás neúprosně griluje zaživa, stůj je plný prázdných lahví a my dva neohroženě hulákáme směrem k ruské ambasádě sarkastické písně dehonestující jejich zahraniční politiku. Co už.

Východ slunce nad Tbilisi.

Ráno přichází čas na poklady gruzínské kuchyně. Snídani obstarává geniální zeleninový salát pana domácího – rajčata, okurky, koriandr, chilli papričky a olivový olej. V jednoduchosti je síla. Oproti „české“ zelenině ze supermarketu navíc tahle působí jak zjevení z jiné planety. Gruzínské zemědělství totiž modernizace příliš nezasáhla, pracovní síla je velmi levná, a tak na každém rohu potkáte nějakou tu zeleninovou bábu, která prakticky zadarmo prodává poklady, pro které by hipsteři z Letné snad otevřeli permanentní letecký tunel.

Nicméně, ve Tbilisi už jsme trochu ohraní, je načase osedlat Suzuki a vyrazit směrem k Jerevanu. Úroveň místních silnic si člověk, jako ve většině zemí bývalého Východního Bloku, nesmí úplně idealizovat. Překonat necelých 300 kilometrů nám tak zabere prakticky celé odpoledne. Cestou stojí za zmínku snad jen oblast kolem Alaverdi, respektive celý region severní Arménie. Pro představu: vezměte si Ostravu, nebo ještě lépe Katowice, přidejte téměř kompletní utlumení průmyslu, výslednou nezaměstnanost a depresi si vynásobte pětkrát a získáte přibližný obrázek, jak to v tomto kraji vypadá.

Alaverdi a místní cementárna. Dnes spíš město duchů.

Jerevan tak nutně působí jako oáza uprostřed pouště. Relativně moderní dvoumilionové město pod majestátným Araratem má své kouzlo, byť vyčkává tak trochu na půl cesty mezi sovětskou érou a novým miléniem. Vyrážíme na prohlídku centra, míjíme park s prapodivnými sochami  (moderním uměním, zřejmě) a čeká nás jerevanská pyramida – pár stovek schodů, které končí dechberoucím výhledem na město.

Moderní umění, kam se podíváš...

No a jelikož se v Jerevanu jinak nic zvláštního nestalo (a o tý potupě na střelnici se už nikdy nebudeme bavit!), přesuneme se zpátky do Gruzie, na pobřeží k moři. Na cestě k úspěchu nám stojí jen jedna maličkost – horská Adžárie, divoký kraj nepříliš poznamenaný civilizací. V zásadě máme výběr ze dvou cest – punkově přes hřebeny, anebo po relativně kvalitní cestě, ale s drobnou zajížďkou (asi jako byste jeli z Prahy do Ostravy a vzali to přes Berlín).  Volíme samozřejmě dobrodružnější variantu, takže zhruba stodvacetikilometrový úsek statečně zdoláváme přes šest hodin. Částečnou kompenzací nicméně nabídne místní příroda - na mnoha místech to vypadá, jakoby se čas zastavil před desítkami let a jen občasný průjezd místní maršrutky nás vrací zpět do jedenadvacátého (tedy spíš dvacátého) století.

Opětovná návštěva Batumi pak jen potvrdila trend pokračující přestavby ospalého provinčního městečka na pobřeží Černého moře v moderní metropoli západního typu. Příjemným zpestřením se nám stalo představení tradičních gruzínských tanců (Lezginka) přímo pod okny hotelu u příležitosti podpisu přístupových dohod s EU, a především čtvrthodinka se dvěma mazlíky v místním delfináriu (a jo, jsou to fakt chytrá a přátelská zvířata, legendy nelhaly). Dokumentace z této akce bohužel chybí, páč se mi v honbě za adrenalinovými záběry podařilo den předtím utopit GoPro, která teď odpočívá někde na dně moře v Kobuleti.

Jedna z místních atrakcí: fontánka, ze které tryská jednou denně na čtvrt hodiny zdarma Chacha, místní sedmdesátiprocentní pálenka z hroznů, po které vám vyrostou chlupy i na chlupech.

Pohled na Batumi z místních vrcholků.

V Batumi jsou delfíni tak populární, že jim stavějí i sochy. Ve městě jich najdete několik.

I třetí návštěva Gruzie tak ukázala, že má tahle země obrovský potenciál a rozhodně stojí za návštěvu. Možná i za tu čtvrtou...