Grumpy Czech on the road: Na návštěvě u strýčka Ho

Optimistická předpověď počasí v Praze nás po roce opět vhání do laskavé náruče Jihovýchodní Asie. Volba tentokrát padá na zemi, kde v rozhodující chvíli zvítězila vidina světlých zítřků nad mamonem kapitálu. Navíc, vzhledem k počtu návštěv pražské SAPY v posledních měsících má člověk stejně pocit, že už ve Vietnamu takňák byl.

Že bude dobrodružná už cesta, zjišťujeme hned na Ruzyni. Vybrali jsme si totiž období příchodu nového lunárního roku, což je pro Vietnamce něco jako oslava Vánoc, Silvestra a narozenin dohromady. Na checkinu tak potkáváme přibližně půlku Hanoje dychtící navštívit tu druhou doma.

K povinné výbavě každého cestujícího patří větší či menší množství roztodivných krabic. Někteří se pokouší odcestovat na prošlý pas, jiní zkoušejí na jeden pas propašovat co nejvíce členů rodiny. V Moskvě doplní českovietnamský proud také ruská klika, čímž se nám let posouvá o další hodinu. Naštěstí na Šeremetěvu potkáváme kromě asijských soudruhů také naši ruskou část expedice a Baltika sedmička odstartuje týdenní oslavu Martinových narozenin.

V deset ráno dosedáme na letišti v Hanoji a první kroky vedou na vízové oddělení. Ačkoliv se to tady cizinci dychtícími spatřit na vlastní oči výdobytky socialismu jen hemží, nikde není k nalezení ani směnárna, ani bankomat, což nám, bezhotovostním lidem, připraví poněkud horké chvilky. Naštěstí máme v záloze ruskou část výpravy, která zkušeně sahá do připravené ponožky a vytahuje tvrdou americkou měnu. Pán v uniformě dostává 45 dolarů a naše pasy získávají další zářez. Horší je čekání na krosny, které se protahuje na dobrou hodinu. V poslední, pravda, už trochu zoufalé fázi, zvažujeme, že prostě vezmeme jednu z těch hezčích krabic, kterých je na pásu nepočítaně, a vydáme se vstříc velkoměstu.

Jestli mě Hanoj něčím opravdu zaujala, oproti jiným navštíveným asijským metropolím, tak je to především naprostá ztráta orientace, která se projevuje hned po vystoupení z taxíku. Všechny ulice starého města vypadají stejně, nároží jedno jako druhé, krámky jak podle šablony. V kombinaci s nemožností sehnat lokální SIM kartu (a tím pádem data a orientační smysl zpátky) jsou mé první dva dny opravdu veselé a většinu času se nechávám vést laskavými druhy. Není to ovšem zadarmo, a tak končíme ve Water Puppet Theatre – jedné z největších atrakcí metropole. Hodinové představení rurálních výjevů z vietnamského venkova, stloukání oceánu mléka a souboj hořících draků v jakési kaluži jsou přesně těmi správnými motivy, které si zaslouží tři vydatné mikrospánky.

Hned vedle této kulturní bašty nacházíme krásné jezero Hoan Kiem s Želví věží uprostřed a malým poloostrovem s chrámem Ngoc Son. Díky dobře řešenému večernímu osvětlení tady roztaje nejedna tvrdá povaha, místo působí až romanticky (byť na tančící fontánu v Batumi má ještě nějaké rezervy). První večer končíme v „party“ čtvrti v podniku s poetickým názvem Mao’s Red Lounge, za kterým se skrývá docela sympatický bar s pivem okolo třiceti korun a drinky nevalné chuti.

Hanoji plánujeme věnovat ještě pár posledních dní (zejména návštěvě mauzolea strýčka Ho), proto nasedáme na letadlo do centrální části země, konkrétně města Hue (které někteří členové výpravy překřtí na город Хуй). Faktografické okénko: letenka stojí litr, Vietnam Airlines můžeme s klidem doporučit, dobře udržovaný Airbus nás za hodinu vyhodí o osm set kilometrů dále, které bychom po zemi zdolávali více než půl dne. Začíná několikadenní dobrodružství ve středním Vietnamu, podle mnohých nejzajímavější částí země…