Gastroorgie ve středozemí

Probouzíme se v srdci srdce středního Vietnamu – místní metropoli Hue. V tomto jinak bezvýznamném městě se staly hned tři události hodné zaznamenání. Nejprve jsme navštívili místní Citadelu, která je výjimečná zejména tím, že se v ní natáčel spot pro Komerční banku. Hned po tříhodinové prohlídce jsme našli úžasné bistro plné místních lidí a miniaturních židlí, kde jsme za několikachodový oběd (metodou náhodného výběru z lístku ve vietnamštině) pro čtyři nechali přibližně sto padesát korun. Nicméně nejdůležitější událost dne se stala už ráno – díky ochotné pracovnici v turistickém centru konečně objevujeme obchod s elektronikou, a tak můj jablečný nenažranec dostává luxusní místní SIMku s neomezeným datovým tarifem na měsíc za sto osmdesát korun. Zřejmě specifickej trh nebo co. 

Večer proběhne v tradičním duchu oblejzání místních podniků ve snaze najít alespoň jeden, kde budou mít dobré koktejly. To se sice nedaří, ale vzhledem k tomu, že jsme jich prošli hodně, nálada je u všech členů výpravy na uspokojivé úrovni. Jelikož náš přátelský hotel nemá terásku, ba ani balkón, končíme trochu sockoidně s plechovkama na chodníku před hotelem při zpěvu ruských lidovek. „A to vás jako nikdo nevyhodil?“ ptá se mě ráno. „Ehm, a ty bys jako vlítla mezi bandu vylitejch kreténů, co sedí na ulici a hulákaj něco rusky?“ 

Ráno začíná naše putování na jih, konkrétně do Da Nangu, což je na místní poměry celkem výjimečné město. Většina budov byla evidentně postavena teprve nedávno s maximálním důrazem na využití kovu a skla (opět se nabízí paralela se současnou gruzínskou architekturou). Místní scenérie tak trochu připomíná gruzínské Batumi (byť tak krásnej Mekáč tady nemají. Pobřeží lemují krásné městské pláže s poměrně čistým mořem a množstvím seafoodových restaurací, které přímo vybízejí k návštěvě (tedy, vybízely by, kdyby ovšem byla sezóna). Vybíráme jednu z nich s výhledem na pláž, jediná přítomná servírka telefonuje kuchaři, ať dorazí do práce, že přišli hosti, a pomalu začíná opulentní hostina. Místní specialitou jsou krabi marinovaní v tamarindové omáčce. Se slečnou grubernátorkou se rozhodneme sdílet kilovou porci, ke které dostáváme hůlky, kleště a zvídavý pohled místního personálu. No nebudeme si nic nalhávat, boj s  krabem nebyl úplně jednoduchý, a přestože jsme se snažili opravdu hodně, zkoumavé pohledy personálu přibývaly. Po půlhodinové válce s krabem to jedna místní dobrá duše nevydržela, talíř nám opět odebrala a vrátila s úsměvem až po krabím masakru. Řekl bych, že si tam o nás povídají dodnes.

Fázi očekávání...

 ...střídá fáze zklamání...

Přesto, že mi zlí jazykové zapůjčení jednostopých vozidel rozmlouvali, vyzvedáváme ráno v hotelu skútry, které se stanou na další pět dní našimi nejvěrnějšími společníky. Jelikož se s náměstkem oba zakoukáme do jednoho modelu, navrhuju losování, během kterého „utrpím vítězství“, což se projeví právě za těch pět dní. Ale nepředbíhejme.

Nastává čas přesunu do malebného městečka Hoi An a útulného rodinného hotelu Camellia Homestay. Pohostinnost domácích je přímo neuvěřitelná. Hned po příjezdu dostáváme čaj, sušenky, jogurt, střídají se u nás všichni členové rodiny, na kterých je vidět, že jim opravdu záleží na tom, aby nám bylo dobře. Jelikož je centrum trochu z ruky a přímo do centra nesmí motorová vozidla, půjčují nám zdarma kola. 

Hoi An patří bezesporu mezi gastronomické vrcholy našeho výletu. Už odpoledne objevujeme malé rohové bistro s fantastickými závitky v arašídové omáčce a jakousi místní variantu Pho Bo Kho. To však stále není nic oproti večeru, kdy jsme poprvé (a rozhodně ne naposledy) zavítali do restaurace a kuchařské školy Morning Glory (http://www.restaurant-hoian.com/en/restaurant-morning-glory-hoi-an). Že půjde o speciální zážitek naznačují už uvaděči před vchodem, kteří  se se zbytkem personálu dorozumívají vysílačkami a poprvé se nás někdy v téhle zemí ptá, jestli máme rezervovaný stůl. Ostatně, posuďte sami.

Tuňákový steak, Three best friends závitky, grilovaná žebírka a pečený vepřový žaludek.

Typický oběd v bistru na rohu.

Místní jídlo je ostatně tématem na mnoho dlouhých zimních večerů. Kdysi mi má vietnamská kamarádka Thuy vyprávěla, že když se jí v Česku ptají, jak rozeznat Vietnamce od ostatních Asiatů, říká, že to budou pravděpodobně ti, co se nejvíce cpou. Po dvou týdnech tady jí musím dát zapravdu – místní jídlo opravdu milují a na každém rohu najdete stánek, bistro či malou restauraci s nabídkou lepší než většina českých restaurací a za symbolickou cenu. Pravda, stravovat se dá také na méně konvenčních místech. Nám se v průběhu tří dnů podaří obědvat v garáži, kadeřnictví a jednou povečeřet dokonce ve stanu. Nicméně pokud člověk zahodí „evropské“ předsudky, čeká jej zde opravdový gastroráj. Jen naše část výpravy tady během pobytu sežrala zhruba polovinu zoo (z těch méně typických zvířat si vybavuju žábu, holuba, pštrosa, dikobraze a cvrčky). 

 

Začalo to obědem v garáži, pokračovalo hostinou v kadeřnictví (na snímku ruská rodinka obědvající boloňské špagety) a skončilo výběrem večeře ve stanu.