Gastroorgie ve středozemí

Probouzíme se v srdci srdce středního Vietnamu – místní metropoli Hue. V tomto jinak bezvýznamném městě se staly hned tři události hodné zaznamenání. Nejprve jsme navštívili místní Citadelu, která je výjimečná zejména tím, že se v ní natáčel spot pro Komerční banku. Hned po tříhodinové prohlídce jsme našli úžasné bistro plné místních lidí a miniaturních židlí, kde jsme za několikachodový oběd (metodou náhodného výběru z lístku ve vietnamštině) pro čtyři nechali přibližně sto padesát korun. Nicméně nejdůležitější událost dne se stala už ráno – díky ochotné pracovnici v turistickém centru konečně objevujeme obchod s elektronikou, a tak můj jablečný nenažranec dostává luxusní místní SIMku s neomezeným datovým tarifem na měsíc za sto osmdesát korun. Zřejmě specifickej trh nebo co. 

Večer proběhne v tradičním duchu oblejzání místních podniků ve snaze najít alespoň jeden, kde budou mít dobré koktejly. To se sice nedaří, ale vzhledem k tomu, že jsme jich prošli hodně, nálada je u všech členů výpravy na uspokojivé úrovni. Jelikož náš přátelský hotel nemá terásku, ba ani balkón, končíme trochu sockoidně s plechovkama na chodníku před hotelem při zpěvu ruských lidovek. „A to vás jako nikdo nevyhodil?“ ptá se mě ráno. „Ehm, a ty bys jako vlítla mezi bandu vylitejch kreténů, co sedí na ulici a hulákaj něco rusky?“ 

Ráno začíná naše putování na jih, konkrétně do Da Nangu, což je na místní poměry celkem výjimečné město. Většina budov byla evidentně postavena teprve nedávno s maximálním důrazem na využití kovu a skla (opět se nabízí paralela se současnou gruzínskou architekturou). Místní scenérie tak trochu připomíná gruzínské Batumi (byť tak krásnej Mekáč tady nemají. Pobřeží lemují krásné městské pláže s poměrně čistým mořem a množstvím seafoodových restaurací, které přímo vybízejí k návštěvě (tedy, vybízely by, kdyby ovšem byla sezóna). Vybíráme jednu z nich s výhledem na pláž, jediná přítomná servírka telefonuje kuchaři, ať dorazí do práce, že přišli hosti, a pomalu začíná opulentní hostina. Místní specialitou jsou krabi marinovaní v tamarindové omáčce. Se slečnou grubernátorkou se rozhodneme sdílet kilovou porci, ke které dostáváme hůlky, kleště a zvídavý pohled místního personálu. No nebudeme si nic nalhávat, boj s  krabem nebyl úplně jednoduchý, a přestože jsme se snažili opravdu hodně, zkoumavé pohledy personálu přibývaly. Po půlhodinové válce s krabem to jedna místní dobrá duše nevydržela, talíř nám opět odebrala a vrátila s úsměvem až po krabím masakru. Řekl bych, že si tam o nás povídají dodnes.

Fázi očekávání...

 ...střídá fáze zklamání...

Přesto, že mi zlí jazykové zapůjčení jednostopých vozidel rozmlouvali, vyzvedáváme ráno v hotelu skútry, které se stanou na další pět dní našimi nejvěrnějšími společníky. Jelikož se s náměstkem oba zakoukáme do jednoho modelu, navrhuju losování, během kterého „utrpím vítězství“, což se projeví právě za těch pět dní. Ale nepředbíhejme.

Nastává čas přesunu do malebného městečka Hoi An a útulného rodinného hotelu Camellia Homestay. Pohostinnost domácích je přímo neuvěřitelná. Hned po příjezdu dostáváme čaj, sušenky, jogurt, střídají se u nás všichni členové rodiny, na kterých je vidět, že jim opravdu záleží na tom, aby nám bylo dobře. Jelikož je centrum trochu z ruky a přímo do centra nesmí motorová vozidla, půjčují nám zdarma kola. 

Hoi An patří bezesporu mezi gastronomické vrcholy našeho výletu. Už odpoledne objevujeme malé rohové bistro s fantastickými závitky v arašídové omáčce a jakousi místní variantu Pho Bo Kho. To však stále není nic oproti večeru, kdy jsme poprvé (a rozhodně ne naposledy) zavítali do restaurace a kuchařské školy Morning Glory (http://www.restaurant-hoian.com/en/restaurant-morning-glory-hoi-an). Že půjde o speciální zážitek naznačují už uvaděči před vchodem, kteří  se se zbytkem personálu dorozumívají vysílačkami a poprvé se nás někdy v téhle zemí ptá, jestli máme rezervovaný stůl. Ostatně, posuďte sami.

Tuňákový steak, Three best friends závitky, grilovaná žebírka a pečený vepřový žaludek.

Typický oběd v bistru na rohu.

Místní jídlo je ostatně tématem na mnoho dlouhých zimních večerů. Kdysi mi má vietnamská kamarádka Thuy vyprávěla, že když se jí v Česku ptají, jak rozeznat Vietnamce od ostatních Asiatů, říká, že to budou pravděpodobně ti, co se nejvíce cpou. Po dvou týdnech tady jí musím dát zapravdu – místní jídlo opravdu milují a na každém rohu najdete stánek, bistro či malou restauraci s nabídkou lepší než většina českých restaurací a za symbolickou cenu. Pravda, stravovat se dá také na méně konvenčních místech. Nám se v průběhu tří dnů podaří obědvat v garáži, kadeřnictví a jednou povečeřet dokonce ve stanu. Nicméně pokud člověk zahodí „evropské“ předsudky, čeká jej zde opravdový gastroráj. Jen naše část výpravy tady během pobytu sežrala zhruba polovinu zoo (z těch méně typických zvířat si vybavuju žábu, holuba, pštrosa, dikobraze a cvrčky). 

 

Začalo to obědem v garáži, pokračovalo hostinou v kadeřnictví (na snímku ruská rodinka obědvající boloňské špagety) a skončilo výběrem večeře ve stanu.

Na návštěvě u strýčka Ho

Optimistická předpověď počasí v Praze nás po roce opět vhání do laskavé náruče Jihovýchodní Asie. Volba tentokrát padá na zemi, kde v rozhodující chvíli zvítězila vidina světlých zítřků nad mamonem kapitálu. Navíc, vzhledem k počtu návštěv pražské SAPY  v posledních měsících má člověk stejně pocit, že už ve Vietnamu takňák byl.

Že bude dobrodružná už cesta, zjišťujeme hned na Ruzyni. Vybrali jsme si totiž období příchodu nového lunárního roku, což je pro Vietnamce něco jako oslava Vánoc, Silvestra a narozenin dohromady. Na checkinu tak potkáváme přibližně půlku Hanoje dychtící navštívit tu druhou doma.

K povinné výbavě každého cestujícího patří větší či menší množství roztodivných krabic. Někteří se pokouší odcestovat na prošlý pas, jiní zkoušejí na jeden pas propašovat co nejvíce členů rodiny. V Moskvě doplní českovietnamský proud také ruská klika, čímž se nám let posouvá o další hodinu. Naštěstí na Šeremetěvu potkáváme kromě asijských soudruhů také naši ruskou část expedice a Baltika sedmička odstartuje týdenní oslavu Martinových narozenin.

V deset ráno dosedáme na letišti v Hanoji a první kroky vedou na vízové oddělení. Ačkoliv se to tady cizinci dychtícími spatřit na vlastní oči výdobytky socialismu jen hemží, nikde není k nalezení ani směnárna, ani bankomat, což nám, bezhotovostním lidem, připraví poněkud horké chvilky. Naštěstí máme v záloze ruskou část výpravy, která zkušeně sahá do připravené ponožky a vytahuje tvrdou americkou měnu. Pán v uniformě dostává 45 dolarů a naše pasy získávají další zářez. Horší je čekání na krosny, které se protahuje na dobrou hodinu. V poslední, pravda, už trochu zoufalé fázi, zvažujeme, že prostě vezmeme jednu z těch hezčích krabic, kterých je na pásu nepočítaně, a vydáme se vstříc velkoměstu.

Jestli mě Hanoj něčím opravdu zaujala, oproti jiným navštíveným asijským metropolím, tak je to především naprostá ztráta orientace, která se projevuje hned po vystoupení z taxíku. Všechny ulice starého města vypadají stejně, nároží jedno jako druhé, krámky jak podle šablony. V kombinaci s nemožností sehnat lokální SIM kartu (a tím pádem data a orientační smysl zpátky) jsou mé první dva dny opravdu veselé a většinu času se nechávám vést laskavými druhy. Není to ovšem zadarmo, a tak končíme ve Water Puppet Theatre – jedné z největších atrakcí metropole. Hodinové představení rurálních výjevů z vietnamského venkova, stloukání oceánu mléka a souboj hořících draků v jakési kaluži jsou přesně těmi správnými motivy, které si zaslouží tři vydatné mikrospánky. 

Hned vedle této kulturní bašty nacházíme krásné jezero Hoan Kiem s Želví věží uprostřed a malým poloostrovem s chrámem Ngoc Son. Díky dobře řešenému večernímu osvětlení tady roztaje nejedna tvrdá povaha, místo působí až romanticky (byť na tančící fontánu v Batumi má ještě nějaké rezervy). První večer končíme v „party“ čtvrti v podniku s poetickým názvem Mao’s Red Lounge, za kterým se skrývá docela sympatický bar s pivem okolo třiceti korun a drinky nevalné chuti.

Hanoji plánujeme věnovat ještě pár posledních dní (zejména návštěvě mauzolea strýčka Ho), proto nasedáme na letadlo do centrální části země, konkrétně města Hue (které někteří členové výpravy překřtí na город Хуй). Faktografické okénko: letenka stojí litr, Vietnam Airlines můžeme s klidem doporučit, dobře udržovaný Airbus nás za hodinu vyhodí o osm set kilometrů dále, které bychom po zemi zdolávali více než půl dne. Začíná několikadenní dobrodružství ve středním Vietnamu, podle mnohých nejzajímavější částí země…

Tak takhle vypadá v Hanoi KAŽDÝ roh.

Je libo nová ozdoba, případně erase té staré? Není problém. A ještě vám u toho nejspíš někdo opraví boty.

Krabice... Krabice... Krabice..