Letošní rok se nejspíš zlatým písmem do mého cestovatelského
deníčku nezapíše. V zimě jsem totiž vyměnil pohodlnou korporátní židli za
možnost rozhodovat o své práci svobodně, což je sice (zatím) jedno
z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy udělal, ale také se dost negativně
podepsalo na množství volného času. Tak si tak sedím s hrnkem čaje
z gruzínských plantáží nad Kobuleti a hlavou se mi honí vzpomínky na road
trip, který jsme s Náměstkem rozjeli skoro před rokem...
Tradičně přistávám ve Tbilisi uprostřed noci, tentokrát ovšem bez nouzovky
v Baku. Můj tbiliský domácí mě vyzvedává a lehce před pátou ráno se
dostáváme do jeho skromného 3+kk o dvou stech metrech čtverečních. „Tak si dáme jedno na přivítanou a půjdeme
spát, už jsme staří, viď,“ říkáme si nad cigaretou na terase. Jenže najednou je
deset ráno, teplota šplhá lehce přes třicítku, sluníčko nás neúprosně griluje
zaživa, stůj je plný prázdných lahví a my dva neohroženě hulákáme směrem
k ruské ambasádě sarkastické písně dehonestující jejich zahraniční
politiku. Co už.
Východ slunce nad Tbilisi.
Ráno přichází čas na poklady gruzínské kuchyně. Snídani obstarává
geniální zeleninový salát pana domácího – rajčata, okurky, koriandr, chilli
papričky a olivový olej. V jednoduchosti je síla. Oproti „české“ zelenině
ze supermarketu navíc tahle působí jak zjevení z jiné planety. Gruzínské
zemědělství totiž modernizace příliš nezasáhla, pracovní síla je velmi levná, a
tak na každém rohu potkáte nějakou tu zeleninovou bábu, která prakticky zadarmo
prodává poklady, pro které by hipsteři z Letné snad otevřeli permanentní
letecký tunel.
Nicméně, ve Tbilisi už jsme trochu ohraní, je načase osedlat
Suzuki a vyrazit směrem k Jerevanu. Úroveň místních silnic si člověk, jako ve
většině zemí bývalého Východního Bloku, nesmí úplně idealizovat. Překonat
necelých 300 kilometrů nám tak zabere prakticky celé odpoledne. Cestou stojí za
zmínku snad jen oblast kolem Alaverdi, respektive celý region severní Arménie. Pro
představu: vezměte si Ostravu, nebo ještě lépe Katowice, přidejte téměř
kompletní utlumení průmyslu, výslednou nezaměstnanost a depresi si vynásobte
pětkrát a získáte přibližný obrázek, jak to v tomto kraji vypadá.
Alaverdi a místní cementárna. Dnes spíš město duchů.
Jerevan tak nutně působí jako oáza uprostřed pouště.
Relativně moderní dvoumilionové město pod majestátným Araratem má své kouzlo,
byť vyčkává tak trochu na půl cesty mezi sovětskou érou a novým miléniem.
Vyrážíme na prohlídku centra, míjíme park s prapodivnými sochami (moderním uměním, zřejmě) a čeká nás
jerevanská pyramida – pár stovek schodů, které končí dechberoucím výhledem na
město.
Moderní umění, kam se podíváš...
No a jelikož se v Jerevanu jinak nic zvláštního nestalo
(a o tý potupě na střelnici se už nikdy nebudeme bavit!), přesuneme se zpátky
do Gruzie, na pobřeží k moři. Na cestě k úspěchu nám stojí jen jedna
maličkost – horská Adžárie, divoký kraj nepříliš poznamenaný civilizací.
V zásadě máme výběr ze dvou cest – punkově přes hřebeny, anebo po
relativně kvalitní cestě, ale s drobnou zajížďkou (asi jako byste jeli
z Prahy do Ostravy a vzali to přes Berlín). Volíme samozřejmě dobrodružnější variantu,
takže zhruba stodvacetikilometrový úsek statečně zdoláváme přes šest hodin.
Částečnou kompenzací nicméně nabídne místní příroda - na mnoha místech to
vypadá, jakoby se čas zastavil před desítkami let a jen občasný průjezd místní
maršrutky nás vrací zpět do jedenadvacátého (tedy spíš dvacátého) století.
Opětovná návštěva Batumi pak jen potvrdila trend pokračující
přestavby ospalého provinčního městečka na pobřeží Černého moře v moderní metropoli
západního typu. Příjemným zpestřením se nám stalo představení tradičních
gruzínských tanců (Lezginka) přímo pod okny hotelu u příležitosti podpisu
přístupových dohod s EU, a především čtvrthodinka se dvěma mazlíky v místním
delfináriu (a jo, jsou to fakt chytrá a přátelská zvířata, legendy nelhaly).
Dokumentace z této akce bohužel chybí, páč se mi v honbě za
adrenalinovými záběry podařilo den předtím utopit GoPro, která teď odpočívá
někde na dně moře v Kobuleti.
Jedna z místních atrakcí: fontánka, ze které tryská jednou denně na čtvrt hodiny zdarma Chacha, místní sedmdesátiprocentní pálenka z hroznů, po které vám vyrostou chlupy i na chlupech.
Pohled na Batumi z místních vrcholků.
V Batumi jsou delfíni tak populární, že jim stavějí i sochy. Ve městě jich najdete několik.
I třetí návštěva Gruzie tak ukázala, že má tahle země obrovský
potenciál a rozhodně stojí za návštěvu. Možná i za tu čtvrtou...
