Tak dlouho jsme
řešili, jestli každoroční letní plážové dobrodružství zrealizujeme na Sicílii
nebo ve Španělsku, až jsme skončili v Chorvatsku. Nikdo sice vyloženě neskákal
radostí, vidinu paštikových dovolených z mládí jsme měli všichni stále před
sebou, ale nakonec padla dohoda dát Dalmácii ještě jednu šanci.
Volba padla na poloostrov Pelješac, konkrétněji malou vesničku Dingać,
relativně odříznutou od okolní civilizace a přece docela blízko turisticky
velmi oblíbenému Orebići, kde jsem tradici letních chorvatských dovolených
kdysi před sedmnácti lety ve stanu pod mandlovníkem zahajoval.
Při myšlence na návrat se ve mně mísily různé pocity –
vzpomínky na docela fajn výlet před čtyřmi lety s erasmáckou bandou kousek od Trogiru
se prolínaly s vidinou obtloustlých českých buranů házejících po sobě na
pláži řízky. Ve finále se tak nějak potvrdilo obé, ale nepředbíhejme.
První věc, která mě dostala do kolen, je chorvatská dálnice. Krásná,
nová, pohodlná a rychlá. Ve srovnání se šílenou cestou po pobřežní magistrále
působí nová autostráda jako zjevení. Problém nastává s jejím koncem,
posledních sto padesát kilometrů jedeme skoro tři hodiny, proplést se hornatým
Pelješacem chce notnou dávku řidičské trpělivosti.
Šok číslo působí místní vinice. Asi každý, kdo si pár dní
v Chorvatsku někdy v minulosti střihnul, vyzkoušel domácí vína. Buď jsem měl ukrutnou
smůlu, nebo jsou ty šílený patoky, co se nedají vypít ani s colou, prostě
standardem. Ovšem ne tady! Desítky malých lokálních vinařů vám ukáží,
zač je toho hrozen. Velmi slušná stáčená vína se dají pořídit okolo třiceti
kun, vynikajícím zpestřením byla nicméně místní elitní odrůda Dingać (ročník 2008
za necelou stovku). I když bych dal za normálních okolností nejspíš přednost
pivu, ve srovnání s nevýrazným Ožujskem nebo plechovkou teplého Géčka
(pravidelná výbava našich sousedů na pláži) víno vyhrává na plné čáře.
Jedním ze způsobů (a můj osobně nejbližší), jak poznat cizí zemi, je
prostřednictvím jídla, respektive lokální kuchyně. Už první návštěva místního
supermarketu ukazuje, že se tady žije trochu jinak – kromě kávy jsme za celý
týden prostě nekoupili žádnou špatnou potravinu. Sýry, mlíko, pršut, pečivo,
olivy – všechno perfektní i v minikrámku uprostřed hor.
Na výborné úrovni jsou i místní restaurace. Až na jeden úlet na Korčule
(seafood pizza s krabí tyčinkou) patřilo jídlo se železnou
pravidelností k vrcholům dne. Trochu mě mrzí, že jsme nenarazili na místní
vyhlášené jehněčí, ale ryby a seafood jej více než adekvátně nahradily.
Strávit celý týden na jednom místě by bylo neodpustitelné, proto naše
logistická sekce naplánovala hned tři výlety. Už zmíněná Korčula je vlastně
pořád stejná, jako si ji pamatuju z dětství. V legendární komické Kuči
Marka Pola stále nic není, jen se vstupné zvedlo z pěti na dvacet kun.
Ostrůvek je to nicméně příjemný a určitě stojí za návštěvu.
Větší nadšení ovšem
vyvolala návštěva nudistické pláže v Žuljaně. Místo je víceméně odříznuté od
okolního světa, i přes pár marných pokusů jsme to autem až do cíle nedali.
Malá skrytá pláž, na které v symbióze polehávali nudisti i „textiláci“,
slibovala pohodový den, který jsme z větší části věnovali potápění. Jedna
věc se totiž Chorvatsku opravu musí nechat – ze všech evropských destinací, které
jsem měl zatím možnost navštívit, nabízí Jadran nejkrásnější a nejčistší moře.
Vrcholem našeho dovolenkového putování se stal legendární Dubrovník. Od
půlky devadesátek, kdy jsem procházel ulicemi podél rozstřílených domů, se
tohle město změnilo k nepoznání. Smutnou historii tak vlastně připomíná
jen War museum, kde je k vidění skvělá výstava černobílých fotografií
z dob jugoslávské války – dodnes těžko pochopitelného
konfliktu.
Shrnutí na závěr? Oproti všem předsudkům stojí Chorvatsko
(respektive Dalmácie) za návštěvu. Stále je mi nicméně docela záhadou, proč je tolik
oblíbené mezi „obyčejnými Čechy“ - tahle země rozhodně levná není a místní ceny
jsou prakticky srovnatelné s Řeckem nebo Itálií. Pokud jste ale schopni
kousnout, že si od toho nejhoršího, co vám doma trhá žíly, na dovolené příliš
neodpočinete, je tahle část bývalé Jugoslávie dobrou volbou. Lahodné víno pomůže zapomenout na
plážové pivní filosofy, skvělá kuchyně vytěsní vzpomínky na vostrej kaťák a
třeba budete mít štěstí jako my a narazíte na párek pohodových německých
důchodců, kteří působí díky svému přístupu k životu nejméně o generaci mladší než většina
krajanských vorvaňů.
Pláž u Žuljany s výhledem na neosídlený ostrůvek.
Místní specialita - výběr z mořských pochoutek.
Jeden z dubrovnických zálivů. Ne nadarmu se tomuto městu říká Perla Jadranu.
Matuškovic vína si prostě nemůžete nezamilovat. ;)
