Začínáme okolo osmé ráno snídaní v hotelu Gloria na
okraji Siem Reapu. Pokud si někdy chcete dopřát opravdu dobrý hotel, perfektní
zacházení a zároveň neplánujete utratit moc, budete v Glorii v sedmém
nebi. Recepční nám zařizují dva tuk-tuky na celý den, budou s námi objíždět
malý (a druhý den také velký) okruh chrámů angkorské říše. Sice někteří
cestovatelé doporučují využít k prozkoumávání chrámů kolo, ale představa
celodenního trmácení v sedmatřiceti stupních na bicyklu nás příliš
nenadchla.
Že je místní chrámový komplex největším lákadlem široko
daleko je znát už při kupování vstupenek, na místní poměry představují poměrně
astronomické částky. Volíme třídenní variantu za čtyřicet dolarů na osobu (mimochodem,
v přepočtu je to podobné, jako kdyby vstupenka do chrámu Svatého Víta a na
pár dalších pražských památek stála asi 17 000 korun) a vyrážíme směrem k Angkor
Watu, nejznámější stavbě v Kambodži. Stavba je to opravdu impozantní a na
to, že vznikala v období 9. – 14. století působí opravdu dost
sofistikovaným dojmem. Prakticky na každé zdi je zobrazen nějaký dobový výjev,
a to velmi detailně (i na stěnách dlouhých okolo třiceti metrů). Z mých nejoblíbenějších
bych rád zmínil hlavně válečná tažení na bojových zvířatech typu páv či husa,
případně „stloukání oceánu mléka“, což tehdy musela být, dle četnosti kreseb, velmi
populární činnost.
Malý okruh jsme zvládli s menšími přestávkami přibližně
za sedm hodin, necháváme se odvézt zpátky do hotelu a platíme tuk-tukářům
jejich odměnu (15 dolarů za den). Večer se rozhodneme zasvětit zkoumání centra
města. No nebudeme to napínat, Siem Reap je fakt díra a kdyby nebylo Angkoru za
humny, neštěkl by po něm ani pes. Průvodce uvádí, že nejvíce je živo na tzv. „pub
street“ (ulice v SR mnohdy nemají žádný název). Je to pravda, postupem
času se však z pub street stal spíše „pub district“. Foursquare nám
doporučuje podnik s podezřelým názvem „Khmer Kitchen“, údajně pravé
poklady místní kuchyně. Jdeme do toho, objednáváme spoustu divných jídel a jako
obvykle jsme maximálně spokojeni. Voláme do hotelu, který pro nás posílá svého
tuk-tukáře a odváží zpět „domů“. Zcela zdarma, podotýkám.
Druhý den se nese ve znamení velkého okruhu angkorské
civilizace. Chrámů je více, ale jsou menší a častokrát v džungli. Tuto
skoro třicetikilometrovou trasu bych na kole upřímně absolvovat nechtěl,
nehledě na to, že jsou komplexy dost rozsáhlé a člověk se celkem nachodí. Večer
pak u lahví piva Angkor (my beer, my country) plánujeme přesun na druhý den do
Phnomph Penhu. Ve hře jsou v zásadě dvě varianty – dobrodružná a dražší
lodí (šest a půl hodiny, necelých 40 dolarů) a o něco kratší a nudnější
autobusem (zhruba šest hodin a deset dolarů). Příznivcům lodní dopravy se
podaří přenést nadšení i na ostatní, a tak prostřednictvím hotelu nakupujeme
lístky na „speed boat“. Pak si ovšem někteří skeptičtější členové týmu začnou
číst recenze na TripAdvisoru (mimochodem, ještě někdo chce podceňovat sílu
uživatelských hodnocení?), kterých je jen velmi málo pozitivních. Fotografie
turistů přenášejících loď kvůli nedostatku vody pak působí, že měníme
objednávku na autobus (opět vše bezplatně a s úsměvem zařizují v hotelu).
Ráno nás vyzvedává mikrobus, aby nás dopravil na místní
autobusové nádraží, v hotelu se s námi loučí jako s příbuznými a
na rozloučenou dostáváme každý šátek. Dvaadvacet dolarů na noc, podotýkám! Co
každopádně překvapilo hodně, je kvalita autobusu. Moderní, prostorný (fakt
prostorný, v podpalubí převáží skútry - na stojáka), klimatizovaný (na
místní poměry docela snesitelně), co víc si přát. No jasně, zfetovaný
francouzský hipíky hned za krkem. S tím se ale žít dá, kambodžský venkov
začne po chvíli uspávat a tak se pomalu probouzím až v Phnom Penhu.
Majestátný Angkor Wat
Pokud přemýšlíte, kde končí vaše daně, tak vězte, že i v kambodžské džungli. ;)
