Po několikaleté pauze se vracím k blogování. Uvidíme, jak dlouho mi to tentokrát vydrží. S tím posledním blogískem jsem skončil před pěti lety, už nějak nebylo moc o čem, ve vzduchu visela diplomka a hvězdná kariéra PR génia ;).
Docela přesně si pamatuju, kdy se zrodil nápad začít s tím znovu. Bylo to kolem desáté hodiny ranní ve vagónu třetí třídy společnosti Thajské dráhy na nekonečné cestě ke kambodžským hranicím. S hlavou omotanou svetrem, částečně kvůli všudypřítomnému průvanu (vozy třetí třídy Thajských drah nemají okna), částečně díky nezřízené konzumaci piva se slonem předchozí večer, došlo mi, že mám po letech konečně téma: cestování.
Za těch pár posledních let spousta kamarádů uzavřela monogamní svazky, zplodila potomky, vyšplhala kus kariérního žebříčku a já si našel novou zálibu.
Indočínu jsme plánovali více než půl roku dopředu, nakonec se nás sešlo pět statečných, kteří v rámci demonstrace perfektní synchronizace již od počátku, odletěli každý v jiný den z jiného města směr Bangkok.
Skupina B, do které náležela i moje maličkost, přistála okolo deváté ráno a po téměř dvouhodinové celní proceduře a nezbytné zastávce u nejbližšího stánku mobilního operátora (mimochodem, mobilní internet s 500MB FUP stojí 570 bathů, tedy asi 375 korun) vyrážíme letištním vlakem a metrem k hotelu. Asi největší zajímavostí po cestě je fenomén tzv. oživlého dřeva – po cestě potkáváme několik lidí, jejichž jediným úkolem je ukázat směr. Podobný fenomén jsem zažil naposledy v moskevském metru s tím rozdílem, že místní zaměstnanci rozhodně nikomu nepomáhají a ani je nenapadne se usmát.
Konečně dorážíme do hotelu, na recepci si přečteme, že poplatek za „návštěvu na pokoji jakéhokoliv pohlaví“ je 300 bahtů a vyrážíme do víru velkoměsta. Na nedaleké tržnici objednáváme oblíbenou polévku z kokosového mléka a chilli – chutná docela jinak než v thajských restauracích v Česku a kdyby v ní neplavalo tolik bordelu (rozuměj nejedlé zeleniny a cibule), byla by dokonalá. Mimochodem, už jsme ji zkusili uvařit i v Praze a docela se zadařilo, sehnat suroviny není naštěstí moc velký problém.
Po návštěvě chrámu se zlatou soškou Buddhy se dostáváme do první nevšední situace. Tuk-tukáři, jakási obdoba taxíku v podobě hybridu mezi autem a motorkou, nám nabízejí svezení k další památce za dvacet bahtů. Prý s jednou malou zastávkou v krámku kamaráda. Je nám celkem jasný, že to bude nějaký rip-off, ale na druhou stranu, zkusit se má všechno a nijak výrazně nespěcháme. Chlapci nás vezou trochu jiným směrem, zastaví před krejčovstvím a říkají, že musíme vydržet alespoň deset minut uvnitř, jinak že nedostanou razítko. Tak dlouho jsme to bohužel nedali, odešli dřív, chlapci nás nasraně vyhodili z tuk-tuku a zmizeli v místních uličkách. Svezení sice zadarmo, bohužel opačným směrem.
Zbytek dne se nesl v podobě pěšího zkoumání města. Kolem páté nás to přestává definitivně bavit, usazujeme se na zahrádce před hotelem s tím, že si dáme jednoho Changa (místní pivo se slonem) a vyrazíme na foot masáž do vedlejší provozovny. Chang je sice trochu dražší (láhev za 80 bahtů), zato však větší (téměř 0,7 litru) a podstatně silnější (6,8%). Po třech „půllitrech“ začíná být jasný, že už se nikam nehneme. Necháme se panem Changem masírovat až do půlnoci, abychom druhý den v půl pátý vyrazili na vlak.
Neexistuje mnoho způsobů, jak se dostat z Bangkoku do Kambodži. Volíme tu relativně nejméně bolestivou – cestu vlakem třetí třídy z Bangkoku do Aranyaprathetu, malého městečka u kambodžských hranic. Cesta sice trvá téměř sedm hodin (přibližně 270 kilometrů!), ale zato lístek stojí 40 bahtů (asi 25 korun). Mimochodem, po celou cestu thajským venkovem chytám na telefonu 3G síť, ve vlaku, který má místo toalety díru v zemi.
Po příjezdu se na nás vrhne dav tuk-tukářů, kteří nás mají přiblížit na hranici. Máloco má v Thajsku (i Kambodži) pevnou cenu, je tedy nutné smlouvat. Co se týče dopravy, většinou se dá cena srazit zhruba o polovinu původní nabídky. Po vyplnění vstupních dokumentů se zařazujeme do nekonečné fronty pro pěší „přechodníky“ hranice. Po celé dvě hodiny posouvání o decimetry nás míjejí místní s nejrůznějšími bizarními dopravními prostředky, kteří mohou projet bez čekání. Odoláváme pokušení odcizit babičce dvoukolák se šátky, necháme se vyfotit do místní databáze a konečně překračujeme hranici. Dav poskytovatelů dopravy je ještě větší než na druhé straně hranice.
Měníme si bahty na riely, místní sranda-měnu. Jejich největší bankovka v nominální hodnotě 10 000, má cenu asi dvou a půl dolaru. Během chvíle se z nás stávají milionáři, kteří nemají šanci nacpat nabyté jmění do peněženky. Odmítáme nabídky svezení taxíkem (celé auto do Siem Reapu za 30 dolarů) a raději bereme shuffle bus zdarma, který nás odveze na jakousi obdobu autobusového nádraží. Jak se později ukazuje, tohle nebyla nejlepší volba dne. Domlouváme se na minivanu za 10 dolarů na osobu, bohužel s námi nastupuje i podnikavý chlapec, kterému leží na srdci naše naprostá spokojenost natolik, že většinu cesty musíme odmítat nabídky skvělých restaurací, pohádkového ubytování i nejlevnější dopravy.
Své dobromilství korunuje půlhodinovou zastávkou v restauraci svého bratrance, což polovina ženské části naší výpravy nevydrží a chlapce i s řidičem vyhlásí takovým způsobem, že se začínáme bát, aby si místní nerozpomněli na řešení problémů z let nedávno minulých. Unavení, špinaví a hladoví dorážíme do hotelu Gloria na okraji Siem Reapu (název města prý znamená „porážka Thajska“). Pokud sem budete mít někdy cestu, nezkoušejte jiné místo. Za dvaadvacet dolarů za pokoj a noc získáte nadprůměrný komfort, extrémně pečlivý personál, dobré jídlo v místní restauraci a možnost skvělé khmerské masáže na pokoji za pouhých šest dolarů na hodinu. Postupně vyzkoušíme všechno zmíněné a po více než třináctihodinové cestě upadáme do kómatu. Zítra nás čeká Angkor wat…
Sup brázdící ulice Bangkoku vyhlížejíce naivní oběti...
