Na skok v Gruzii a Arménii

Konec září přinesl nejspíš poslední letošní dobrodružství. Po roce opět v Gruzii. Když jsem se loni poprvé ocitnul v minipokojíku hotelu David v polorozpadlé čtvrti kousek od centra Tbilisi, došlo mi, že jsem patrně v zatím nejchudší zemi, kterou jsem kdy navštívil, a chvíli trvalo, než člověk překonal kulturní šok. Letos byl návrat o poznání lehčí a kulturní šok přivodila jen návštěva severní Arménie.
 
Oproti loňsku, kdy jsme vzdálenosti této nevelké země zdolávali hlavně místními maršrutkami, letos přistupujeme ke krapet buržoazní variantě a ve Tbilisi půjčujeme tříapůllitrovou Hondu Pilot s úctyhodným nájezdem 180 000 mil, který o sobě dá vědět hned za hranicemi města na místní variantě dálnice (lepší okreska se svodidly, kde ale občas potkáte cyklistu, nebo taky krávu). Seřízení geometrie proběhlo naposledy nejspíš ještě v Americe, světla téměř nesvítí, takže každý neosvětlený tunel (což je prakticky každý) představuje novou dávku dobrodružství a na fungující tlumiče kola jen smutně vzpomínají.

První zastávka nás vede do Kutaisi, kdysi historického centra země, dnes provinční zastávka po cestě k moři, kde je zajímavá snad jen moderní budova parlamentu postavená v rámci decentralizace moci uprostřed pole za městem. Poslanci musí být svému prezidentu za tento krok nesmírně vděčni. 

Tak nějak to vypadá - zajímavá skleněná stavba uprostřed ničeho.

Zde se nicméně odehrává jedna z těch zajímavějších historek. Parkujeme (tak trochu omylem) na zastávce autobusu, čehož si brzy všimnou místní policisté a lámanou ruštinou mi vysvětlují, že musím auto posunout a zaplatit pokutu deset lari (asi 115 korun). Nejspíš si ovšam nerozumíme, protože když se policista vrací od auta a já se k němu natahuju s bankovkou, dostanu dost ostré kázání o tom, že TOHLE JE GRUZIE, tady se úplatky neberou a jestli to ještě jednou zkusím, tak můžu taky skončit v base. Celkem marně se snažím vysvětlit, že jsem předpokládal oficiální „štraf“ a že uplácet policajty kilem by mě ani ve snu nenapadlo…

Vysvětlení je celkem prosté - zatímco v okolních zemích včetně Ruska mají policisté dost mizernou pověst a ještě horší platy, Saakashvili naopak svým strážcům zákona výrazně přidal, postavil jim v každé díře krásné prosklené stanice a radikálně snížil jejich korumpovatelnost. Místní švestkouni jsou tedy přísní, ale spravedliví a rozhodně na vás nekoukají jako na pytel peněz ze západu (na rozdíl třeba od kolegů taxikářů, ale to je snad celosvětovej problém).

Pomalu se přesouváme do Svanetie, horského regionu u ruských hranic, jmenovitě do městečka Mestia. Půjčit alespoň trochu terénní auto se začíná pomalu vyplácet, po cestě potkáváme dva závaly, konstantně prší (se vzrůstající výškou začíná i sněžit) a přes část cesty dokonce teče tmavě hnědá řeka. Po trochu strašidelné cestě nicméně dorážíme do penzionku k paní Róze, toho času ještě poměrně milé hostitelce. Vzhledem k počasí (dva stupně pod nulou a vytrvalý déšť) zapadáme do nejbližší hospody a náladu začínáme zvedat čačou, místní pálenkou z bůhví čeho s obsahem alkoholu mezi 50 a 70 procenty. Po cestě kupujeme ještě víno, v penzionu potkáváme podivného pravdoláskařského Němce a o zbytku večera už mohou vyprávět jen ti nejstatečnější.

Letošní zima přišla poněkud brzy... 

Ráno se na nás paní domácí moc příjemně netváří a tak raději rychle balíme uzlíček a mizíme zpět do pohostinných nížin. Cíl trasy leží v Kobuleti, malém plážovém městě u pobřeží Černého moře, které už má doby své největší slávy tak trochu za sebou. Okraje města lemují obrovské polorozpadlé sovětské hotely, které už léta nikdo neudržuje, ale zase je tady nějakých 27 stupňů a pohostinní lidé (doporučení pro případné cestovatele – zvažte, jestli si chcete skutečně objednat kávu, místní ji zjevně moc nepijí a tak vás může čekat zajímavé překvapení). 

A takhle to vypadá o dvě stě kilometrů dál - slunce a moře.

Po takřka abstinenčním večeru vyrážíme do Borjomi k pramenu světoznámé minerální vody, kterou si prý oblíbil už Winston Churchill. Místní kolonáda už také ztratila svůj bývalý lesk, ale usilovné práce všude kolem dávají tušit, že se dobré časy mohou zase brzy vrátit. Čekání si můžete zkrátit třeba na www.thedeepestsite.com, geniálního počinu ukrajinské pobočky Ogilvy.

Lázeňské atmosféry už máme dost, a tak se přesouváme do poslední horské destinace – Bakuriani, místa oblíbeného lyžaři z celé oblasti, kde se začátkem září vůbec nic neděje. Vidinu nudného večera ovšem brzy zahání majitel hotelu Vladimír (s ne zrovna typickým gruzínským jménem), který nás zve na večerní oslavu narozenin kamaráda a porci šašliku. Velmi brzy se tak stáváme svědky nefalšované gruzínské oslavy života plné přípitků, mezinárodní družby, opravdu úžasného jídla a pohostinnosti a taky řeky chlastu.

Posloucháme vyprávění dvanáctkrát trestaného hromotluka Kacha, který ještě nedávno pracoval v Řecku a který nás s M. přátelsky objímá tak, že skoro nejsme vidět. Posloucháme také kamarádku Lindu, která byť neumí příliš rusky ani anglicky, kategoricky popírá, že by kdy spala s oslavencem (i když ta otázka za celý večer nepadla ani jednou). Seznamujeme se dvěma kamarády, kteří přijeli muži dne popřát na otočku ze Tbilisi vzdáleného asi dvě stě kilometrů, dali si večeři, přípitek a zase se vrátili zpátky, protože museli druhý den do práce. Po telefonu by to prý nebylo ono. To vše za zběsilého tempa připíjení na různé důležité věci (rodinu, sourozence, ženy, muže, babičky, dědečky, mír, naše přátele, jejich přátele…). Jelikož plánujeme ráno odjet, předávám štafetu M. a potichu mizím z dohledu. Nutno dodat, že jsme snad neudělali ostudu a pokud náhodou pojedete kolem, určitě se v New House Bakuriani zastavte.

Když budete mít štěstí, může vaše večeře vypadat třeba takhle.

Čeká nás nejhorší úsek, asi padesátikilometrová neasfaltovaná cesta směrem k arménským hranicím. Honda má co dělat, aby zůstala pohromadě, ale stejnou cestu zdolává také armáda žigulíků, pár dodávek a dokonce starší eskovej Mercedes. Krátce se zastavujeme u skalního městečka Vardzie, kde v době ohrožení přebývalo údajně až 60 000 lidí. Výhled na okolní skalní masivy je opravdu dech beroucí a znovu ukazuje, že je Gruzie vzhledem ke své velikosti skutečně unikátní země.



Na svou dobu zřejmě slušnej bejvák.

Nicméně nastává čas na přesun k sousedům do Arménie. Člověk si rychle zvykne na určité věci a třeba já si od doby pobytu v Schengenu zvyknul, že přechod hranic není problém. Je. Alespoň tady. A s půjčeným autem. Kontrola pasů, vyplňování zbytečných formulářů, kontrola techničáku, kontrola prohlášení majitele vozu. Čekání. A razítka. Přejezd územím nikoho na arménskou stranu. Cesta v takovém stavu, že oproti místním kouskům se český Výmol roku krčí zahanbený v rohu a tiše pláče.

Arménská strana. Ve znaku chybí miska, zůstává jen meč (slavná socha Matka Gruzie nad Tbilisi drží v jedné ruce misku vína, jako symbol pohostinnosti a ve druhé meč jako varování nepřátelům). Přihlášení řidiče. Přihlášení auta. Odchod do jiné kanceláře. Registrace auta. Odchod zpátky. Poplatek. Celní deklarace. Příjezd k další závoře. Přihlášení pojištění. Dostáváme modrou nálepku na sklo a dvě SIMky Beeline zdarma. Большое спасиба, командир!

Severní Arménie je taky takové území nikoho. Nic se tady neděje, co kdysi snad fungovalo, dnes rozhlodává zub času, třetí největší město Vanadzor vypadá jako Chanov den po výplatě sociálních dávek. Mizerný hotel a mizerné služby. Výborný je jen místní koňak, který ale zase není úplně jednoduché koupit. Celkový dojem trochu napravují dva kostely zapsané na seznamu UNESCO, ale přesto se snažíme co nejrychleji zmizet bez asistence místních strážců zákona, kteří číhají na každém rohu a lepší auta s gruzínskou espézetkou jsou lákavou kořistí. Tady už totiž na skleněné policejní stanice nenarazíte.


I takhle může vypadat Arménie, ale nesmíte si tu zemi příliš idealizovat. 




Hned za kostelíkem číhá tohle betonové monstrum na skále.

Průjezd hranic je na arménské straně dost podobný, spousta razítek, poplatky místním byrokratům, kanceláře zakouřené tak, že ani není vidět obrázek s přeškrtnutou cigaretou. Spousty razítek - do pasů, na formuláře, člověk by hned zavzpomínal na Ostře sledované vlaky… A totální kontrast na druhé straně. Docela milí celníci, kteří se při dotazu na pašovaný alkohol a cigarety, při kladné odpovědi jen usmějí a řeknou, že bychom měli zkusit taky gruzínský koňak, že prý je znamenitý. Zase začíná svítit slunce a Tbilisi už je na dosah.



Ne všichni jsou z místních politických velikánů nadšení..



...nebo z jejich následovníků.

Město už jsme prošli loni a tak se letos soustředíme na místa, která nám zatím zůstala utajena. Asi největší zážitek přinášení místní sirné lázně. Za šedesát lari na hodinu dostáváme soukromou relaxárnu s horkou léčivou vodou, saunou a zchlazovacím bazénkem. Za mě nejlépe strávené dvě hodiny za hodně dlouhou dobu, tohle mi bude v Praze chybět.



Dělat tady byznys by mi ani moc nevadilo...

Poslední večer trávíme na střeše hotelu s famózním výhledem na prezidentský palác a nádherně osvětlené město, pijeme místní koňak, sledujeme ruský zprávy (pokud má někdo pocit, že jsou české příliš negativní, ať někdy zkusí naladit kanál Rossija 24) a nenápadně posloucháme rozhovor čtyř jihoosetinců u vedlejšího stolu, řešících většinu času kdo koho kdy komu zabil. Jo, i tohle je Gruzie.

Na jedné straně fantastická kuchyně, sympatičtí lidé a rychle rostoucí moderní stavby. Na straně druhé pro Středoevropana místy těžko pochopitelná chudoba, cesty (když jsou) na úrovni nejzapadlejších horských silniček u nás a podivná slepá ulička mezi Západem a Východem. Rozhodně se ale nebudete nudit.

Matuškovic hospodářství

Tak dlouho jsme řešili, jestli každoroční letní plážové dobrodružství zrealizujeme na Sicílii nebo ve Španělsku, až jsme skončili v Chorvatsku. Nikdo sice vyloženě neskákal radostí, vidinu paštikových dovolených z mládí jsme měli všichni stále před sebou, ale nakonec padla dohoda dát Dalmácii ještě jednu šanci.

Volba padla na poloostrov Pelješac, konkrétněji malou vesničku Dingać, relativně odříznutou od okolní civilizace a přece docela blízko turisticky velmi oblíbenému Orebići, kde jsem tradici letních chorvatských dovolených kdysi před sedmnácti lety ve stanu pod mandlovníkem zahajoval.

Při myšlence na návrat se ve mně mísily různé pocity – vzpomínky na docela fajn výlet před čtyřmi lety s erasmáckou bandou kousek od Trogiru se prolínaly s vidinou obtloustlých českých buranů házejících po sobě na pláži řízky. Ve finále se tak nějak potvrdilo obé, ale nepředbíhejme.

První věc, která mě dostala do kolen, je chorvatská dálnice. Krásná, nová, pohodlná a rychlá. Ve srovnání se šílenou cestou po pobřežní magistrále působí nová autostráda jako zjevení. Problém nastává s jejím koncem, posledních sto padesát kilometrů jedeme skoro tři hodiny, proplést se hornatým Pelješacem chce notnou dávku řidičské trpělivosti.

Šok číslo působí místní vinice. Asi každý, kdo si pár dní v Chorvatsku někdy v minulosti střihnul, vyzkoušel domácí vína. Buď jsem měl ukrutnou smůlu, nebo jsou ty šílený patoky, co se nedají vypít ani s colou, prostě standardem. Ovšem ne tady! Desítky malých lokálních vinařů vám ukáží, zač je toho hrozen. Velmi slušná stáčená vína se dají pořídit okolo třiceti kun, vynikajícím zpestřením byla nicméně místní elitní odrůda Dingać (ročník 2008 za necelou stovku). I když bych dal za normálních okolností nejspíš přednost pivu, ve srovnání s nevýrazným Ožujskem nebo plechovkou teplého Géčka (pravidelná výbava našich sousedů na pláži) víno vyhrává na plné čáře.

Jedním ze způsobů (a můj osobně nejbližší), jak poznat cizí zemi, je prostřednictvím jídla, respektive lokální kuchyně. Už první návštěva místního supermarketu ukazuje, že se tady žije trochu jinak – kromě kávy jsme za celý týden prostě nekoupili žádnou špatnou potravinu. Sýry, mlíko, pršut, pečivo, olivy – všechno perfektní i v minikrámku uprostřed hor. 

Na výborné úrovni jsou i místní restaurace. Až na jeden úlet na Korčule (seafood pizza s krabí tyčinkou) patřilo jídlo se železnou pravidelností k vrcholům dne. Trochu mě mrzí, že jsme nenarazili na místní vyhlášené jehněčí, ale ryby a seafood jej více než adekvátně nahradily.

Strávit celý týden na jednom místě by bylo neodpustitelné, proto naše logistická sekce naplánovala hned tři výlety. Už zmíněná Korčula je vlastně pořád stejná, jako si ji pamatuju z dětství. V legendární komické Kuči Marka Pola stále nic není, jen se vstupné zvedlo z pěti na dvacet kun. Ostrůvek je to nicméně příjemný a určitě stojí za návštěvu. 

Větší nadšení ovšem vyvolala návštěva nudistické pláže v Žuljaně. Místo je víceméně odříznuté od okolního světa, i přes pár marných pokusů jsme to autem až do cíle nedali. Malá skrytá pláž, na které v symbióze polehávali nudisti i „textiláci“, slibovala pohodový den, který jsme z větší části věnovali potápění. Jedna věc se totiž Chorvatsku opravu musí nechat – ze všech evropských destinací, které jsem měl zatím možnost navštívit, nabízí Jadran nejkrásnější a nejčistší moře.

Vrcholem našeho dovolenkového putování se stal legendární Dubrovník. Od půlky devadesátek, kdy jsem procházel ulicemi podél rozstřílených domů, se tohle město změnilo k nepoznání. Smutnou historii tak vlastně připomíná jen War museum, kde je k vidění skvělá výstava černobílých fotografií z dob jugoslávské války – dodnes těžko pochopitelného konfliktu.

Shrnutí na závěr? Oproti všem předsudkům stojí Chorvatsko (respektive Dalmácie) za návštěvu. Stále je mi nicméně docela záhadou, proč je tolik oblíbené mezi „obyčejnými Čechy“ - tahle země rozhodně levná není a místní ceny jsou prakticky srovnatelné s Řeckem nebo Itálií. Pokud jste ale schopni kousnout, že si od toho nejhoršího, co vám doma trhá žíly, na dovolené příliš neodpočinete, je tahle část bývalé Jugoslávie dobrou volbou. Lahodné víno pomůže zapomenout na plážové pivní filosofy, skvělá kuchyně vytěsní vzpomínky na vostrej kaťák a třeba budete mít štěstí jako my a narazíte na párek pohodových německých důchodců, kteří působí díky svému přístupu k životu nejméně o generaci mladší než většina krajanských vorvaňů. 

 

Pláž u Žuljany s výhledem na neosídlený ostrůvek.

Místní specialita - výběr z mořských pochoutek.

Jeden z dubrovnických zálivů. Ne nadarmu se tomuto městu říká Perla Jadranu.

Matuškovic vína si prostě nemůžete nezamilovat. ;)

Angkor Wat a jiné waty

Začínáme okolo osmé ráno snídaní v hotelu Gloria na okraji Siem Reapu. Pokud si někdy chcete dopřát opravdu dobrý hotel, perfektní zacházení a zároveň neplánujete utratit moc, budete v Glorii v sedmém nebi. Recepční nám zařizují dva tuk-tuky na celý den, budou s námi objíždět malý (a druhý den také velký) okruh chrámů angkorské říše. Sice někteří cestovatelé doporučují využít k prozkoumávání chrámů kolo, ale představa celodenního trmácení v sedmatřiceti stupních na bicyklu nás příliš nenadchla.
 

Že je místní chrámový komplex největším lákadlem široko daleko je znát už při kupování vstupenek, na místní poměry představují poměrně astronomické částky. Volíme třídenní variantu za čtyřicet dolarů na osobu (mimochodem, v přepočtu je to podobné, jako kdyby vstupenka do chrámu Svatého Víta a na pár dalších pražských památek stála asi 17 000 korun) a vyrážíme směrem k Angkor Watu, nejznámější stavbě v Kambodži. Stavba je to opravdu impozantní a na to, že vznikala v období 9. – 14. století působí opravdu dost sofistikovaným dojmem. Prakticky na každé zdi je zobrazen nějaký dobový výjev, a to velmi detailně (i na stěnách dlouhých okolo třiceti metrů). Z mých nejoblíbenějších bych rád zmínil hlavně válečná tažení na bojových zvířatech typu páv či husa, případně „stloukání oceánu mléka“, což tehdy musela být, dle četnosti kreseb, velmi populární činnost.

Malý okruh jsme zvládli s menšími přestávkami přibližně za sedm hodin, necháváme se odvézt zpátky do hotelu a platíme tuk-tukářům jejich odměnu (15 dolarů za den). Večer se rozhodneme zasvětit zkoumání centra města. No nebudeme to napínat, Siem Reap je fakt díra a kdyby nebylo Angkoru za humny, neštěkl by po něm ani pes. Průvodce uvádí, že nejvíce je živo na tzv. „pub street“ (ulice v SR mnohdy nemají žádný název). Je to pravda, postupem času se však z pub street stal spíše „pub district“. Foursquare nám doporučuje podnik s podezřelým názvem „Khmer Kitchen“, údajně pravé poklady místní kuchyně. Jdeme do toho, objednáváme spoustu divných jídel a jako obvykle jsme maximálně spokojeni. Voláme do hotelu, který pro nás posílá svého tuk-tukáře a odváží zpět „domů“. Zcela zdarma, podotýkám.

Druhý den se nese ve znamení velkého okruhu angkorské civilizace. Chrámů je více, ale jsou menší a častokrát v džungli. Tuto skoro třicetikilometrovou trasu bych na kole upřímně absolvovat nechtěl, nehledě na to, že jsou komplexy dost rozsáhlé a člověk se celkem nachodí. Večer pak u lahví piva Angkor (my beer, my country) plánujeme přesun na druhý den do Phnomph Penhu. Ve hře jsou v zásadě dvě varianty – dobrodružná a dražší lodí (šest a půl hodiny, necelých 40 dolarů) a o něco kratší a nudnější autobusem (zhruba šest hodin a deset dolarů). Příznivcům lodní dopravy se podaří přenést nadšení i na ostatní, a tak prostřednictvím hotelu nakupujeme lístky na „speed boat“. Pak si ovšem někteří skeptičtější členové týmu začnou číst recenze na TripAdvisoru (mimochodem, ještě někdo chce podceňovat sílu uživatelských hodnocení?), kterých je jen velmi málo pozitivních. Fotografie turistů přenášejících loď kvůli nedostatku vody pak působí, že měníme objednávku na autobus (opět vše bezplatně a s úsměvem zařizují v hotelu).

Ráno nás vyzvedává mikrobus, aby nás dopravil na místní autobusové nádraží, v hotelu se s námi loučí jako s příbuznými a na rozloučenou dostáváme každý šátek. Dvaadvacet dolarů na noc, podotýkám! Co každopádně překvapilo hodně, je kvalita autobusu. Moderní, prostorný (fakt prostorný, v podpalubí převáží skútry - na stojáka), klimatizovaný (na místní poměry docela snesitelně), co víc si přát. No jasně, zfetovaný francouzský hipíky hned za krkem. S tím se ale žít dá, kambodžský venkov začne po chvíli uspávat a tak se pomalu probouzím až v Phnom Penhu.

Majestátný Angkor Wat

Pokud přemýšlíte, kde končí vaše daně, tak vězte, že i v kambodžské džungli. ;)

 

Není nad osvěžující kokosové mléko. One coconut, one dollar.

Začátek...

Po několikaleté pauze se vracím k blogování. Uvidíme, jak dlouho mi to tentokrát vydrží. S tím posledním blogískem jsem skončil před pěti lety, už nějak nebylo moc o čem, ve vzduchu visela diplomka a hvězdná kariéra PR génia ;).

 

Docela přesně si pamatuju, kdy se zrodil nápad začít s tím znovu. Bylo to kolem desáté hodiny ranní ve vagónu třetí třídy společnosti Thajské dráhy na nekonečné cestě ke kambodžským hranicím. S hlavou omotanou svetrem, částečně kvůli všudypřítomnému průvanu (vozy třetí třídy Thajských drah nemají okna), částečně díky nezřízené konzumaci piva se slonem předchozí večer, došlo mi, že mám po letech konečně téma: cestování.

 

Za těch pár posledních let spousta kamarádů uzavřela monogamní svazky, zplodila potomky, vyšplhala kus kariérního žebříčku a já si našel novou zálibu. Indočínu jsme plánovali více než půl roku dopředu, nakonec se nás sešlo pět statečných, kteří v rámci demonstrace perfektní synchronizace již od počátku, odletěli každý v jiný den z jiného města směr Bangkok.

 

Skupina B, do které náležela i moje maličkost, přistála okolo deváté ráno a po téměř dvouhodinové celní proceduře a nezbytné zastávce u nejbližšího stánku mobilního operátora (mimochodem, mobilní internet s 500MB FUP stojí 570 bathů, tedy asi 375 korun) vyrážíme letištním vlakem a metrem k hotelu. Asi největší zajímavostí po cestě je fenomén tzv. oživlého dřeva – po cestě potkáváme několik lidí, jejichž jediným úkolem je ukázat směr. Podobný fenomén jsem zažil naposledy v moskevském metru s tím rozdílem, že místní zaměstnanci rozhodně nikomu nepomáhají a ani je nenapadne se usmát.

 

Konečně dorážíme do hotelu, na recepci si přečteme, že poplatek za „návštěvu na pokoji jakéhokoliv pohlaví“ je 300 bahtů a vyrážíme do víru velkoměsta. Na nedaleké tržnici objednáváme oblíbenou polévku z kokosového mléka a chilli – chutná docela jinak než v thajských restauracích v Česku a kdyby v ní neplavalo tolik bordelu (rozuměj nejedlé zeleniny a cibule), byla by dokonalá. Mimochodem, už jsme ji zkusili uvařit i v Praze a docela se zadařilo, sehnat suroviny není naštěstí moc velký problém.

 

Po návštěvě chrámu se zlatou soškou Buddhy se dostáváme do první nevšední situace. Tuk-tukáři, jakási obdoba taxíku v podobě hybridu mezi autem a motorkou, nám nabízejí svezení k další památce za dvacet bahtů. Prý s jednou malou zastávkou v krámku kamaráda. Je nám celkem jasný, že to bude nějaký rip-off, ale na druhou stranu, zkusit se má všechno a nijak výrazně nespěcháme. Chlapci nás vezou trochu jiným směrem, zastaví před krejčovstvím a říkají, že musíme vydržet alespoň deset minut uvnitř, jinak že nedostanou razítko. Tak dlouho jsme to bohužel nedali, odešli dřív, chlapci nás nasraně vyhodili z tuk-tuku a zmizeli v místních uličkách. Svezení sice zadarmo, bohužel opačným směrem.

 

Zbytek dne se nesl v podobě pěšího zkoumání města. Kolem páté nás to přestává definitivně bavit, usazujeme se na zahrádce před hotelem s tím, že si dáme jednoho Changa (místní pivo se slonem) a vyrazíme na foot masáž do vedlejší provozovny. Chang je sice trochu dražší (láhev za 80 bahtů), zato však větší (téměř 0,7 litru) a podstatně silnější (6,8%). Po třech „půllitrech“ začíná být jasný, že už se nikam nehneme. Necháme se panem Changem masírovat až do půlnoci, abychom druhý den v půl pátý vyrazili na vlak.

 

Neexistuje mnoho způsobů, jak se dostat z Bangkoku do Kambodži. Volíme tu relativně nejméně bolestivou – cestu vlakem třetí třídy z Bangkoku do Aranyaprathetu, malého městečka u kambodžských hranic. Cesta sice trvá téměř sedm hodin (přibližně 270 kilometrů!), ale zato lístek stojí 40 bahtů (asi 25 korun). Mimochodem, po celou cestu thajským venkovem chytám na telefonu 3G síť, ve vlaku, který má místo toalety díru v zemi.

 

Po příjezdu se na nás vrhne dav tuk-tukářů, kteří nás mají přiblížit na hranici. Máloco má v Thajsku (i Kambodži) pevnou cenu, je tedy nutné smlouvat. Co se týče dopravy, většinou se dá cena srazit zhruba o polovinu původní nabídky. Po vyplnění vstupních dokumentů se zařazujeme do nekonečné fronty pro pěší „přechodníky“ hranice. Po celé dvě hodiny posouvání o decimetry nás míjejí místní s nejrůznějšími bizarními dopravními prostředky, kteří mohou projet bez čekání. Odoláváme pokušení odcizit babičce dvoukolák se šátky, necháme se vyfotit do místní databáze a konečně překračujeme hranici. Dav poskytovatelů dopravy je ještě větší než na druhé straně hranice.

 

Měníme si bahty na riely, místní sranda-měnu. Jejich největší bankovka v nominální hodnotě 10 000, má cenu asi dvou a půl dolaru. Během chvíle se z nás stávají milionáři, kteří nemají šanci nacpat nabyté jmění do peněženky. Odmítáme nabídky svezení taxíkem (celé auto do Siem Reapu za 30 dolarů) a raději bereme shuffle bus zdarma, který nás odveze na jakousi obdobu autobusového nádraží. Jak se později ukazuje, tohle nebyla nejlepší volba dne. Domlouváme se na minivanu za 10 dolarů na osobu, bohužel s námi nastupuje i podnikavý chlapec, kterému leží na srdci naše naprostá spokojenost natolik, že většinu cesty musíme odmítat nabídky skvělých restaurací, pohádkového ubytování i nejlevnější dopravy.

 

Své dobromilství korunuje půlhodinovou zastávkou v restauraci svého bratrance, což polovina ženské části naší výpravy nevydrží a chlapce i s řidičem vyhlásí takovým způsobem, že se začínáme bát, aby si místní nerozpomněli na řešení problémů z let nedávno minulých. Unavení, špinaví a hladoví dorážíme do hotelu Gloria na okraji Siem Reapu (název města prý znamená „porážka Thajska“). Pokud sem budete mít někdy cestu, nezkoušejte jiné místo. Za dvaadvacet dolarů za pokoj a noc získáte nadprůměrný komfort, extrémně pečlivý personál, dobré jídlo v místní restauraci a možnost skvělé khmerské masáže na pokoji za pouhých šest dolarů na hodinu. Postupně vyzkoušíme všechno zmíněné a po více než třináctihodinové cestě upadáme do kómatu. Zítra nás čeká Angkor wat…

Sup brázdící ulice Bangkoku vyhlížejíce naivní oběti...